Článek
Všední večer
Byl obyčejný čtvrtek. Vařila jsem večeři, on seděl na gauči a smál se do telefonu. Říkal, že píše kolegovi z práce. Když šel do koupelny, jeho mobil zůstal na stole. Jen se rozsvítil displej a já zahlédla jméno – byla to jeho bývalá spolužačka, o které se občas zmiňoval jako o první lásce. Na tom by ještě nebylo nic zvláštního. Ale náhled zprávy mi uvízl v očích jako nůž.
Tři věty, které všechno změnily
„Bylo to včera krásné, pořád tě cítím na kůži. Nemůžu uvěřit, že jsi po tolika letech pořád stejný. Tvoje žena musí být slepá, že si ničeho nevšimla.“
Zírala jsem na obrazovku a cítila, jak mi tuhne tělo. Chtěla jsem si nalhávat, že to musí být omyl, že to nemůže být on. Ale když se vrátil z koupelny a uviděl, že držím jeho telefon, všechno bylo jasné. Zbledl a jen řekl: „To není tak, jak to vypadá.“
Nepotřebovala jsem vysvětlení
V tu chvíli jsem věděla, že žádné vysvětlení nepotřebuju. Lhala bych sama sobě, kdybych předstírala, že se to dá přejít. Nešlo o jednorázový flirt, ta zpráva měla příliš jistoty, příliš důvěrnosti. Věty, které napíšeš, když máš v posteli člověka, kterého bys neměl mít.
Rychlý konec
Nevím, kde jsem vzala klid, ale beze slova jsem šla do ložnice, vytáhla kufr a začala balit. On stál mezi dveřmi, říkal, že to byla chyba, že to nic neznamená. Já jsem jen zvedla hlavu a řekla, že to nic znamenalo víc než všechno, co mezi námi zbylo. Nechtěla jsem křik ani scény. Chtěla jsem jen pryč. Na jednu stranu jsem měla potřebu vše slyšet, na druhou stranu u mě převládla racionalita a nechtěla jsem ho vidět ani o vteřinu déle.
Ticho po bouři
Když jsem za sebou zavřela dveře, slyšela jsem, jak mu padá něco na zem. Možná telefon, možná hlava do dlaní. Nevím. Já jsem cítila jen prázdno. Tři věty od cizí ženy mi ukázaly, že jsem žila v iluzi, a že někdy stačí jediný pohled na displej, aby se člověk probudil do skutečnosti, kterou už nechce sdílet.
