Článek
Podezření, které jsem si zakazovala
S Karlem jsme spolu dlouho. Prošli jsme si lecčím. Děti, nemoc, těžká léta. Ale pořád jsme stáli při sobě. Nikdy by mě nenapadlo, že by mi mohl lhát. A právě proto mě ta událost tak vzala.
Všimla jsem si, že mu poslední dobou často chodí zprávy, ale nikdy nic neříkal. A pak to jednoho dne začalo být nápadné. Šeptal do telefonu, někdy odcházel na balkon, když volal. Vždycky měl nějakou výmluvu. „To byl kolega z šachového klubu“ nebo „jen omyl“. Věřila jsem mu. Chtěla jsem mu věřit. Jenže červíček v hlavě mi hlodal dál.
Ten jeden hovor
Byla jsem sama doma, když telefon zavibroval znovu. Nechala jsem ho ležet na stole. Neplánovala jsem ho vzít. Ale když jsem viděla, že jde o stejné číslo jako předtím, neudržela jsem se. Zvedla jsem to.
Na druhém konci se ozval ženský hlas. Hlas mladý, veselý a velmi osobní. Myslela si, že mluví s Karlem. Než jsem stihla cokoli říct, spustila něco o tom, že už se jí stýská, že víkend byl krásný a že doufá, že se zase brzy uvidí. Zalapala jsem po dechu. V tu chvíli jsem položila.
Zůstala jsem stát uprostřed kuchyně s telefonem v ruce. Nedokázala jsem se ani nadechnout. Celé tělo mi ztuhlo. Byl to jako zásah bleskem. Přesně v tu chvíli jsem věděla, že jsem slyšela pravdu, kterou jsem nechtěla nikdy poznat.
Konfrontace
Když Karel přišel domů, snažila jsem se zachovat klid. Položila jsem telefon na stůl a zeptala se, kdo mu volá tak často. Samozřejmě začal hrát divadlo. Tvrdil, že je to kolega, se kterým domlouvají nějakou akci. Jenže když jsem mu řekla, že jsem ten hovor přijala, ztuhl.
Byl z něj najednou úplně jiný člověk. Sklopil oči a najednou už nebyl ten sebejistý chlap, kterého jsem znala. Přiznal se. Řekl, že potkal tu ženu na nějakém kurzu a že to celé začalo jen jako přátelství. Ale že se to zvrhlo. Nevěděl prý, jak z toho ven. Nesnažil se mě ani moc přesvědčovat, že to nemyslel vážně. Jen tam seděl a brečel jako malý kluk.
Co dál?
Byla jsem v šoku. Nedokázala jsem to pochopit. Po tolika letech, po všem, co jsme spolu prožili, si najde nějakou ženskou, se kterou tráví víkendy, a ještě se domlouvají po večerech. Cítila jsem se jako hadr, který někdo odhodil.
Nešla jsem spát. Celou noc jsem seděla v obýváku a jen koukala před sebe. Po hlavě mi běhaly vzpomínky, dobré i zlé. Co teď budu dělat? Mám ho opustit? V tomhle věku? Mám začínat znovu? A mám vlastně kam jít?
Rozhodnutí
Ráno jsem mu řekla, že odjíždím na pár dní k sestře. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu. Nechtěl mě pustit. Snažil se mě zastavit, prosil mě, ať zůstanu. Ale já už ho nemohla ani slyšet.
Dnes je to několik týdnů od té chvíle. Nevrátila jsem se k němu. Zatím ne. Voláme si, ale nejsem si jistá, jestli mu ještě někdy dokážu věřit. Pořád to bolí. Ale jedna věc je jistá. Už nikdy nechci žít ve lži. Ani kdyby mi zbývalo jen pár let.
