Článek
Jak jsme se měli dobře
S Markem jsme spolu byli tři roky. Nebylo to žádné bouřlivé drama, spíš klidný vztah, ve kterém jsme si rozuměli. Vařila jsem, starala se o domácnost, on pracoval a byl rád, že má zázemí. Smáli jsme se stejným věcem, plánovali dovolenou a občas si jen tak sedli na balkon s vínem. Nikdy jsem neměla pocit, že by něco chybělo.
Když měl těžký den, vyslechla jsem ho. Když byl nemocný, vařila jsem mu čaj a přikrývala ho dekou. Měla jsem pocit, že právě to je láska — být tu pro druhého, i když to není vždy zábava. Nikdy jsem po něm nechtěla nic, co by pro něj bylo těžké. A o to víc mě překvapilo, když se mi najednou začal vzdalovat.
První náznaky
Začalo to nenápadně. Přestal se ozývat přes den, později přicházel domů bez úsměvu. Ptala jsem se, co se děje, ale jen mávl rukou. Říkal, že je unavený, že má moc práce. Věřila jsem mu, i když mi uvnitř něco říkalo, že to není celé.
Jednou večer, když jsme večeřeli, jsem se zeptala přímo. Podíval se na mě a po chvíli ticha pronesl tu větu: „Já už tě asi nechci.“ Seděla jsem tam, s vidličkou v ruce, a nechápala. Myslela jsem, že se zbláznil. Vždyť jsme byli v pohodě, nikdy jsme se pořádně nepohádali.
Nesmyslný důvod
Zeptala jsem se proč. Chvíli mlčel a pak řekl, že má pocit, že to všechno je nějak moc. Že se o něj starám až příliš, že ho to svazuje. Nerozuměla jsem tomu. Vždycky si přece stěžoval, že jeho bývalé se o něj nestaraly vůbec. A teď, když měl všechno, co říkal, že chce, mu to vadilo.
Zkusila jsem se ovládnout, nevyčítat mu nic. Chtěla jsem jen vědět, jestli je v tom někdo jiný. Odpověděl, že ne. Jen prý potřebuje klid a prostor, aby mohl dýchat. Znělo to jako fráze, která má zakrýt něco, co sám neumí pojmenovat.
Den, kdy odešel
Nezabalil si nic velkého, jen pár věcí do batohu. Řekl, že se ozve, až si to v sobě urovná. Zavřel za sebou dveře a já tam stála v tichu, které bylo těžší než jakýkoli křik. Bylo mi špatně, ale zároveň jsem cítila zvláštní klid. Možná proto, že jsem věděla, že jsem neudělala nic špatně.
Týdny jsem čekala, jestli se ozve. Nepřišlo nic. Jen prázdné ráno, prázdné večery a otázky, které se vracely pořád dokola.
