Článek
Náraz z ničeho nic
Šla jsem po chodníku s taškou v ruce a poslouchala hudbu z telefonu. Všude kolem mě lidé, běžný ruch pozdního odpoledne. Najednou jsem ucítila prudký náraz zezadu. Upadla jsem na kolena a taška se mi vysypala na zem. Když jsem se otočila, uviděla jsem mladíka na elektrické koloběžce, který sotva zabrzdil. Byl to okamžik, který jsem vůbec nestihla zaregistrovat.
Zvedla jsem se a čekala, že se omluví, nebo mi pomůže sebrat věci. Jenže místo toho se zamračil a s podrážděným tónem pronesl, že jsem prý šla uprostřed chodníku. Stála jsem tam zaskočená, neschopná slova.
Arogance místo omluvy
„Měla byste dávat pozor, kam lezete,“ řekl a přitom si upravoval batoh. Jeho tón byl povýšený, jako by to celé byla moje vina. Cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce. Nikdy jsem nebyla typ člověka, který by se hádal, ale v tu chvíli jsem cítila hněv i ponížení.
Odpověděla jsem, že chodník je pro chodce, ne pro koloběžky. Jen se ušklíbl a protočil oči. Pak se sebral a odjel, jako by se nic nestalo. Lidé kolem jen pokukovali, ale nikdo nic neřekl. Bylo mi trapně, jako bych to celé přivolala sama.
Ticho po bouři
Když jsem se ohnula pro tašku, ruce se mi třásly. Na koleni se objevila odřenina, která začala krvácet. Nebyla to vážná rána, ale bolelo to. Nejen fyzicky, spíš psychicky. Cítila jsem se jako někdo, komu vrazí do zad a pak ho ještě obviní. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak málo empatie mezi lidmi zůstává.
Sedla jsem si na lavičku a chvíli jen koukala kolem sebe. Koloběžky projížděly jedna za druhou, některé rychleji než auta v koloně. Uvědomila jsem si, že už se po městě necítím bezpečně. Chodník, který býval útočištěm pro pěší, se stal dalším prostorem, kde musím být neustále ve střehu.
Když se vytratí slušnost
Od té doby dávám pozor na každý zvuk za sebou. Místo klidu při procházce cítím napětí. Není to jen o koloběžkách, ale o způsobu, jakým se lidé k sobě chovají. Zdá se, že schopnost uznat chybu nebo projevit obyčejnou slušnost mizí.
Ten den mi v hlavě zůstal jako připomínka, že nehody se dějí, ale to, co po nich následuje, ukazuje, kým doopravdy jsme. A ten mladík mi svým chováním ukázal víc, než by si sám přál.
