Článek
Když to začalo
Když si pořídila nový telefon, měla z něj obrovskou radost. Psala mi, že mi bude posílat víc fotek ze života, abych měla pocit, že jsme spolu víc v kontaktu. Ze začátku to byly normální věci. Snídaně, pes, kamarádky, občas škola. Měla jsem z toho radost. Připadala jsem si potřebná a měla jsem pocit, že do jejího života pořád patřím.
Pak se to začalo pomalu měnit. Ne ze dne na den. Spíš plíživě. Jednou mi přišla fotka z večírku, kde byla očividně opilá. Pak další, kde ležela někde na gauči mezi cizími lidmi. Říkala jsem si, že mládí je prostě mládí. Jenže tím to neskončilo.
Fotky, které si nechávám pro sebe
Postupně začaly chodit i věci, které bych si sama nikdy nevyfotila. Fotky v prádle, fotky z koupelny, fotky s různými kluky, které jsem nikdy neviděla. Vždy k tomu připsala něco lehkého, jako že to je sranda nebo že chce znát můj názor.
Nevím, jestli si uvědomuje, že jsem její babička a ne kamarádka ze školy. Sedím pak u kuchyňského stolu, dívám se na displej a přemýšlím, jestli mám vůbec reagovat. Někdy napíšu jen, že jí to sluší. Jindy neodpovím vůbec. A pak mám výčitky, protože nechci, aby si myslela, že o ni nestojím.
Strach říct pravdu
Několikrát jsem chtěla napsat, ať mi takové fotky neposílá. Jenže pak si vzpomenu, jak málo se dnes mladí s prarodiči baví. Kolik mých kamarádek vidí vnoučata jen o svátcích. A já mám ji, která mi píše každý den.
Bojím se, že kdybych ji zastavila, zavře se přede mnou úplně. Dnešní svět je jiný. Všechno se sdílí. Všechno se fotí. Možná jsem stará, ale pořád mám pocit, že některé věci mají zůstat jen člověku.
Jednou mi napsala, že jsem její nejbližší člověk. Ten den jsem brečela. A možná právě proto ty fotky mažu až po několika dnech, ne hned.
Kde je hranice
Poslední dobou si všímám, že už při zvuku zprávy cítím napětí. Někdy telefon nechám ležet na stole i hodinu. Sbírám odvahu. Připadám si hrozně, protože bych měla mít radost, že se mi ozývá.
Nechci ji vychovávat. Na to má rodiče. Nechci ji soudit. Vím, jaké to je dělat věci, které by člověk zpětně udělal jinak. Jen nechci být svědkem všeho.
Někdy si říkám, jestli mi ty fotky neposílá právě proto, že ví, že ji neodsoudím. Možná jsem pro ni bezpečný prostor. Jenže i bezpečný prostor má své limity, i když se o nich těžko mluví.
Dny, kdy telefon schovám do šuplíku
Jsou dny, kdy telefon po příchodu domů prostě vypnu. Uvařím si čaj, pustím si televizi a snažím se myslet na něco jiného. Vím, že zprávy tam budou čekat. A že je jednou stejně otevřu.
Nedávno mi poslala fotku, kde stála před zrcadlem a měla na sobě něco, co bych si já nevzala ani ve dvaceti. Seděla jsem u stolu, dívala se na to a říkala si, jak rychle ten svět běží.
Pak jsem telefon otočila displejem dolů a šla zalít kytky. V kuchyni bylo ticho a já si uvědomila, že někdy je největší klid právě v tom momentu, kdy se člověk rozhodne zprávu ještě neotevřít.
