Článek
První týdny, kdy jsem si jen chtěla odpracovat směny
Na začátku jsem brala brigádu čistě pragmaticky. Potřebovala jsem peníze na nájem, jídlo a běžné výdaje. Nešla jsem tam s tím, že bych chtěla kariéru nebo se někam posouvat. Prostě práce, směna, domů. Nic víc.
Dělala jsem administrativu, třídila dokumenty, zapisovala data do systému a občas pomáhala lidem, kteří nestíhali. V kolektivu jsem byla spíš tichá. Nepotřebovala jsem se prosazovat, stačilo mi, že si odvedu svoje a nikdo po mně nechce nic navíc.
Postupně jsem ale začala zjišťovat, že práce mi jde rychleji než ostatním brigádníkům. Ne protože bych se nějak snažila být nejlepší, ale protože mi ty věci dávaly smysl. Věděla jsem, kde co hledat, jak si práci zorganizovat a jak si ušetřit čas.
Moment, kdy si mě zavolali do kanceláře
Jedno odpoledne za mnou přišla vedoucí, jestli mám chvíli čas. Myslela jsem, že jsem něco pokazila nebo že potřebují jen pomoct s něčím navíc. Vzala jsem si hrnek s kávou a šla za ní.
Seděla tam ještě další kolegyně z vedení a hned mi bylo jasné, že to není běžná domluva směn. Řekly mi, že si všimly, jak pracuji. Že jsem spolehlivá, rychlá a že se na mě dá spolehnout i ve stresu.
Pak přišla nabídka, kterou jsem vůbec nečekala. Mluvily o tom, že by mě chtěly v kanceláři natrvalo. Plný úvazek. Stabilní smlouva. A plat, který byl zhruba dvojnásobný oproti brigádě.
V tu chvíli jsem měla úplně prázdno v hlavě. Nebyla jsem připravená na to, že bych měla takhle rychle řešit něco tak velkého.
Vnitřní boj, který nikdo neviděl
Venku jsem působila klidně. Poděkovala jsem a řekla, že si to musím promyslet. Uvnitř jsem ale měla chaos. Na jednu stranu jistota peněz a stabilita. Na druhou stranu pocit, že jsem ještě neplánovala někde zakotvit.
Večer jsem seděla doma a přepočítávala si rozpočet. Najednou bych mohla normálně spořit. Nemusela bych řešit každou větší útratu. Nemusela bych brát každou náhodnou brigádu jen proto, abych měla rezervu.
Zároveň jsem přemýšlela, jestli tím něco nezavírám. Jestli to není moc brzo. Jestli neuteču někam jinam jen proto, že je to pohodlnější.
Proč jsem nakonec řekla ano
Rozhodla jsem se po dvou dnech. Došlo mi, že tu práci vlastně dělám ráda. Že mě nestresuje, že mi jde a že kolektiv je normální. To pro mě bylo možná důležitější než samotné peníze.
Když jsem šla oznámit rozhodnutí, byla jsem nervóznější než při pracovním pohovoru. Přitom už mě znali. Když jsem ale řekla, že nabídku beru, spadl ze mě tlak, o kterém jsem ani nevěděla, že ho mám.
Začaly se řešit smlouvy, školení a nové povinnosti. Najednou jsem měla pocit, že se ode mě čeká víc. Zároveň jsem ale cítila zvláštní klid, protože jsem věděla, že už nemusím žít ze směny na směnu.
Den, kdy jsem si uvědomila, že se něco opravdu změnilo
Poprvé mi to došlo při úplně obyčejné situaci. Seděla jsem v tramvaji cestou z práce, držela v ruce pracovní notebook a řešila mail, který byl jen můj. Nebyla jsem záskok, nebyla jsem brigádník, který tam je jen dočasně.
Najednou jsem měla pocit, že někam patřím. Ne ve velkém dramatickém smyslu. Spíš v tom tichém každodenním. Ráno vstanu, jdu do práce, vím, co dělám a proč to dělám.
A zvláštní bylo, že se vlastně nic zásadního nestalo. Pořád jsem to byla já, jen jsem se přestala bát, že všechno může kdykoliv zmizet ze dne na den. A ten pocit byl možná cennější než samotný plat.
