Článek
Každodenní jízda, každý den stejný hluk
V tramvaji číslo devatenáct jezdím každý všední den. Jsem důchodkyně, ale stále ještě učím dvě odpoledne v týdnu němčinu na jazykové škole, takže se držím v kondici. Ráno si většinou čtu noviny nebo luštím křížovky, ale poslední měsíc mi to znemožňoval jeden mladý muž. Přistupoval vždy na stejné zastávce jako já, kolem osmé hodiny, a sotva si sedl, vytáhl telefon a začal volat.
Bylo to jako sledovat seriál, který jste si nevybrali. Pracoval prý v IT a měl zřejmě hodně klientů nebo kolegů, protože každý den řešil něco jiného. Jednou měl konflikt s někým kvůli faktuře, podruhé řešil reklamaci a třetí den se hádal s přítelkyní. Mluvil tak hlasitě, že si nikdo v okolí nemohl dělat vůbec nic. Starší pán vedle mě si několikrát demonstrativně zakrýval uši, ale mladík si ho vůbec nevšímal.
Zkoušela jsem to slušně, ale nefungovalo to
Jednoho dne, když už jsem to nevydržela, jsem se k němu naklonila a tiše ho požádala, jestli by nemohl mluvit tišeji. Podíval se na mě, jako bych ho vyrušila při modlitbě, a pokračoval dál. Neřekl nic, jen otočil hlavu a mluvil dál. Působilo to, jako by byl ve své bublině, a ostatní lidi kolem bral jen jako kulisy. Možná to tak opravdu měl. Další den se situace opakovala. Už jsem si nevěděla rady.
Když jsem o tom doma vyprávěla dceři, navrhla mi, že mám příště zkusit pustit nějakou muziku. „On ruší tebe, tak mu to vrať. Pusť tam Kabáty nebo dechovku.“ To mě pobavilo, ale i inspirovalo. Rozhodla jsem se, že to zkusím.
Hudba jako zbraň poslední záchrany
Připravila jsem si na telefonu playlist s písničkami, které opravdu bijí do uší. Měla jsem tam Michala Davida, Elán i nějaké lidovky. Druhý den jsem opět nastoupila a čekala. Muž naskočil, sedl si, vytáhl telefon a začal. Tentokrát to byl rozhovor s nějakou kolegyní, podle všeho. Mluvil o tom, že má připomínky k její prezentaci a že by to celé udělal jinak.
Chvíli jsem poslouchala, ale když se dostal ke slovům typu „vůbec jsi to nepochopila“, vytáhla jsem telefon a pustila Elán. Hlasitost jsem nastavila na maximum. Hudba se rozléhala celým vagónem. Několik lidí se po mně překvapeně otočilo, ale všichni pochopili. Mladík ztichl. Nejprve koukal nechápavě, pak se pomalu zvedl a odešel do zadní části tramvaje.
Ticho, jaké jsem dlouho nezažila
Byla to zvláštní úleva. Nejen z ticha, ale i z toho, že jsem se konečně ozvala. V dalších dnech se muž v tramvaji sice znovu objevil, ale už nevolal. Měl sluchátka a díval se z okna. Na mě se nepodíval ani jednou. Možná pochopil, možná jen nechtěl riskovat další hudební seanci.
Nechci být konfliktní člověk. Ale někdy, když slušnost nezabírá, musíme najít jiné cesty. Tramvaj není obývák a všichni máme právo na klid. Kdyby se každý choval ohleduplně, podobné situace by vůbec nevznikaly. Ale když už vzniknou, je dobré mít v kapse pár lidových písní jako tajný trumf.
