Článek
Spacák mezi starým nářadím
Do kůlny chodím jen občas. Mám tam staré hrábě, kolečko a bedny s věcmi, které mi bylo líto vyhodit. Ten den jsem chtěla uklidit roh, kde se roky hromadily krabice. Když jsem jednu odsunula, uviděla jsem srolovaný spacák. Nebyl zaprášený jako zbytek věcí. Vypadal, jako by ho tam někdo položil nedávno.
První myšlenka byla, že jsem ho tam dala já a zapomněla na to. Jenže já na chalupě nikdy nespím venku ani v kůlně. Vždycky spím v domě. Spacák byl navíc pánský, tmavý a dost nový. Vzal mě zvláštní pocit, jako když vstoupíte do místnosti a víte, že tam před chvílí někdo byl.
Kontrola kolem chalupy
Vyšla jsem ven a obešla pozemek. Branka byla zavřená, ale nezamykám ji, protože tady se nikdy nekradlo. Chalupa stojí na kraji vesnice a roky tu bylo bezpečno. Najednou jsem ale přemýšlela, kdo mohl chodit po mém pozemku, když tu nejsem.
Zkontrolovala jsem okna, dveře i zadní část zahrady. Nic nebylo rozbité ani otevřené. Jen ten spacák v kůlně. Najednou mi došlo, že kůlnu vlastně nikdy nezamykám. Vždycky jsem to brala jako zbytečnost.
Rozhovor se sousedem
Odpoledne jsem potkala souseda. Zeptala jsem se ho, jestli si něčeho nevšiml. Řekla jsem mu o spacáku a čekala, že bude překvapený. Nebyl. Jen pokrčil rameny a řekl, že tam občas přespí jeho syn, když se vrací pozdě z hospody a nechce budit doma.
Zůstala jsem stát a chvíli nevěděla, co říct. Nikdy se mě nikdo nezeptal, jestli mi to nevadí. Nikdy mi nikdo neřekl, že někdo chodí na můj pozemek. Soused to bral jako samozřejmost, jako by šlo o lavičku u cesty.
Pocit narušení
Nešlo ani tak o ten spacák. Spíš o ten pocit, že někdo cizí chodí do prostoru, který beru jako svůj bezpečný kout. Najednou jsem si představila, že tam sedí večer potmě, opřený o stěnu kůlny, zatímco já si myslím, že jsem na chalupě úplně sama.
Začala jsem si v hlavě přehrávat, kolikrát tam mohl být. Kolikrát jsem přijela a myslela si, že je všechno tak, jak jsem to nechala. Ten pocit mi zůstal v hlavě ještě dlouho.
Co jsem udělala potom
Druhý den jsem koupila zámek na kůlnu. Ne proto, že bych měla strach, ale protože jsem potřebovala mít zpátky pocit kontroly. Sousedovi jsem řekla, že už nechci, aby tam kdokoliv chodil. Vzal to klidně, jako by šlo o maličkost.
Spacák jsem nechala u dveří kůlny, aby si ho mohl vyzvednout. Nechtěla jsem ho mít uvnitř ani o hodinu déle. Když zmizel, kůlna zase vypadala jako dřív, ale pocit byl jiný.
Teď přemýšlím, kolik věcí člověk bere jako samozřejmost, dokud se něco podobného nestane. Nešlo už o ten spacák ani o toho kluka. Spíš o ten moment, kdy mi došlo, že cizí člověk mohl být tak blízko mému prostoru, aniž bych o tom měla tušení. A ten pocit ve mně zůstal ještě dlouho potom.
