Na dovolené v Chorvatsku jsem se styděl, že jsem Čech

Do Chorvatska jsem jel s partou kamarádů, těšil jsem se na koupání, grilované ryby a pohodové večery u piva. První dny byly přesně takové, jaké jsem si vysnil. Voda byla teplá, slunce pálilo a večer jsme posedávali na terase apartmánu.

Hned třetí den jsme si zašli do malé restaurace. Číšník byl milý, usmíval se a snažil se s námi mluvit česky. Všiml jsem si ale, že jiní hosté z Česka se k němu chovali nepříjemně. Stěžovali si na ceny, na to, že jim ryba připadá malá, a dávali najevo, že jsou nespokojení. Bylo mi trapně jen to poslouchat.

Když jsme se vraceli na apartmán, v jiném patře bydlela skupina Čechů. Každou noc křičeli, zpívali a hlučně se hádali. Místní majitelka apartmánu je několikrát prosila, aby byli tišší. Oni ji zesměšňovali a smáli se. V ten moment jsem poprvé cítil stud, že nás někdo může házet do jednoho pytle jen podle národnosti.

Další den jsme byli na pláži. Opaloval jsem se, když jsem slyšel skupinku Čechů, jak si z plna hrdla pouštěli hudbu z přenosného reproduktoru. Neohlíželi se na ostatní, kteří chtěli mít klid. Lidé z Německa a Slovinska si stěhovali lehátka dál, aby nebyli rušeni. Já jsem se raději tvářil, že nerozumím česky.

Jednou večer se mě dal do řeči starší Chorvat. Ptal se, odkud jsem. Řekl jsem, že z Prahy, a on se jen usmál. Potom ale dodal, že Češi jsou jeho nejčastější hosté a že někdy bývají nejtěžší. Zmínil hlasitost, nepořádek a věčné hádky o peníze. Přestože to řekl klidně a bez zloby, cítil jsem, jak se mi stahuje žaludek.

Na konci dovolené jsem se cítil rozpolcený. Chorvatsko jsem si užil, ale zároveň jsem si odvezl zvláštní pocit, že musím občas vysvětlovat, že ne všichni jsme stejní. Nikdy dřív mě nenapadlo, že se budu stydět jen proto, odkud pocházím.

Nejvíc si pamatuji chvíli, kdy jsem na pláži předstíral, že nejsem Čech. V ten okamžik jsem se cítil, jako bych zradil sám sebe. Ale bylo to jednodušší než poslouchat, jak někdo o nás mluví jako o hlučných a nevychovaných turistech.