Článek
Schůzka, na kterou jsem se bála jet
Nebyla to obyčejná dovolená. Do horského hotelu jsem jela kvůli domluvené schůzce s mužem, který měl zájem o část rodinného dědictví. Můj manžel už nežil a já se rozhodla prodat věci, které jsme doma opatrovali desítky let. Byla to kolekce malých zlatých sošek, které kdysi vlastnil můj pradědeček. Většina lidí by je považovala za dekoraci, ale jejich hodnota byla astronomická.
Měla jsem je zabalené ve starém kufru po mamince. Nový kufr jsem schválně nevzala, nechtěla jsem poutat pozornost. Tenhle vypadal obyčejně a ošuntěle, přesně to, co jsem potřebovala. Jenže právě jeho vzhled se stal důvodem, proč jsem se ocitla v trapné situaci.
Portýrův smích
Jakmile jsme s dcerou vystoupily z auta, přišel mladý portýr. Podíval se na náš kufr a pousmál se. Pak pronesl poznámku, že něco takového už dlouho neviděl, a jestli se náhodou nerozpadne po cestě do pokoje. Několik lidí v hale se tomu zasmálo a mně v tu chvíli zrudly tváře.
Normálně bych to nechala být, ale tentokrát jsem cítila, že musím reagovat. Podívala jsem se na něj a klidně jsem řekla, aby byl s kufrem opatrný, protože uvnitř je něco, co by si ani celý hotel nedokázal dovolit. Myslel si, že žertuji, a zasmál se ještě víc.
Ticho v hale
Rozhodla jsem se, že mu ukážu, proč jsem to řekla. Položila jsem kufr na pult, rozepnula starý zámek a otevřela víko. V hale se rozhostilo naprosté ticho. Uvnitř byly pečlivě zabalené malé zlaté sošky. Každá byla originál, vyrobená na zakázku, pokrytá jemnými rytinami.
Portýr ztuhl a okamžitě změnil výraz. Zvedl oči, něco chtěl říct, ale jen koktal. Pak se natáhl, aby kufr zavřel, a s nečekanou úctou ho vzal do rukou. Už tam nebyl ten lehkovážný mladík, který se před chvílí smál. Vypadal, jako by držel v rukách něco posvátného.
Lekce pro oba
Večer zaklepal na dveře našeho pokoje. Přinesl láhev vína a omluvil se. Řekl, že nikdy nikoho neposoudil tak rychle a že mu tohle připomene, aby si dával pozor na první dojmy. Jen jsem se usmála a odpověděla mu, že někdy věci vypadají obyčejně, dokud je neotevřete.
Schůzka v hotelu proběhla následující den. Sošky jsem prodala sběrateli, který znal jejich pravou hodnotu. Když jsem odjížděla, portýr stál u dveří, uklonil se a popřál nám šťastnou cestu. V jeho očích už nebyl ani stín smíchu, jen respekt. A já si uvědomila, že někdy starý kufr skrývá víc, než si kdokoli dokáže představit.
