Článek
Prosba o pomoc
Poslední dobou se necítím úplně dobře. Bolí mě záda a někdy sotva dojdu k obchodu. Nenapadne mě moc lidí, na které bych se obrátila, a tak jsem napsala synovi. Nechtěla jsem po něm nic velkého. Jen kdyby mi cestou z práce koupil chleba, mléko a pár drobností. Odeslala jsem zprávu a byla jsem přesvědčená, že to pochopí.
Když přišla odpověď, zůstala jsem chvíli sedět s telefonem v ruce a nevěřila vlastním očím. Napsal mi, ať si zaplatím za dovoz domů. Doslova mi navrhl, že existují služby, které mi všechno přivezou až ke dveřím. Žádné ujištění, že to udělá on. Žádný dotaz jak mi je. Jen stručná rada, ať si to zaplatím.
Překvapení a zklamání
V tu chvíli jsem měla pocit, jako kdyby se mezi námi otevřela propast. Vždycky jsem měla pocit, že jeden druhého podržíme. Že rodina tu je od toho, aby se pomohla v obyčejných věcech. Nečekala jsem, že bude mít radost, že mu přidělávám starosti, ale myslela jsem si, že mě ani nenapadne poslat pryč takovým způsobem.
Pamatuji si, kolikrát jsem já jemu vozila věci. Když byl menší. Když byl nemocný. Když potřeboval cokoliv. Často jsem běžela do obchodu jen proto, aby měl k večeři to, co má rád. Nedělala jsem to proto, že bych musela. Dělala jsem to proto, že jsem byla jeho máma a chtěla jsem mu ulevit. A teď mi přišlo, jako by on měl pocit, že už žádná máma nejsem. Že jsem jen obtížný zákazník.
Mlčení místo pochopení
Nenapsala jsem mu už nic. Nechtěla jsem mu vyčítat staré časy. Nechtěla jsem mu připomínat, kolik toho pro něj člověk udělá, aniž by čekal něco zpět. Zavřela jsem telefon, sedla si ke stolu a přemýšlela, jak moc se může změnit vztah mezi matkou a synem, když jeden z nich ztratí trpělivost s tím druhým.
Nakonec jsem si ty potraviny opravdu objednala. Zaplatila jsem, jak mi poradil. Kurýr přijel za pár hodin. Postavil tašky ke dveřím, usmál se a odjel. Všechno bylo vyřešené a přesto byl můj byt prázdnější než kdy dřív.
Ticho za zavřenými dveřmi
Možná se mu zdá, že si stěžuji zbytečně. Možná si říká, že jsem přece dost silná a zvládnu to sama. Jenže někdy nechci zvládnout všechno sama. Někdy bych chtěla, aby se někdo zastavil a viděl, že i já potřebuju podat ruku. Ne proto, že nemám peníze. Ne proto, že jsem neschopná. Ale proto, že jsem jeho máma a pořád doufám, že na mě nezapomněl.
