Článek
Nepříjemné překvapení
Ráno jsem se pečlivě připravovala. Měla jsem domluvené setkání s potenciálním klientem, který měl rozhodnout o dlouhodobé spolupráci. Vyžehlila jsem si halenku, vzala si sako a přemýšlela nad každým detailem. V hlavě jsem si opakovala, jak budu prezentovat projekt, jak odpovím na otázky a jak zaujmu. Byla jsem klidná, jistá si sama sebou. Až do chvíle, než jsem vstoupila do zasedací místnosti.
Na konci stolu seděl on. Muž, se kterým jsem před pár lety strávila tři bouřlivé měsíce, plné hádek, smíchu i trapného ticha. Vztah skončil náhle, bez vysvětlení. Zmizel z mého života a já to dlouho nesla těžce. A teď tam seděl, v obleku, s klidným výrazem, jako by se nic nestalo.
Vzpomínky, které nešlo potlačit
Na okamžik jsem ztratila řeč. Cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce a v hrdle mi vyschlo. Snažila jsem se usmát, ale tváře mi hořely. Představil se formálně, jako by mě nikdy nepoznal. Z jeho hlasu ani pohledu nebylo znát jediné zaváhání. Já mezitím přemýšlela, jestli se mám chovat stejně nebo mu připomenout, že jsme spolu kdysi sdíleli víc než pracovní e-maily.
Zasedla jsem naproti němu a snažila se soustředit na prezentaci. Slova se mi však pletla, myšlenky utíkaly. Když mi položil otázku, chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co říká. Byla jsem nervózní, ale snažila se to skrýt za úsměv a sebejisté odpovědi.
Boj o klid
Jak schůzka pokračovala, začala jsem se pomalu uklidňovat. Dýchala jsem zhluboka a říkala si, že je to jen člověk z minulosti, který teď sedí naproti mně kvůli práci. Postupně jsem se vrátila do role profesionálky. Mluvila jsem o číslech, výsledcích a návrzích spolupráce. Když se na mě podíval, už jsem mu pohled oplatila bez zaváhání.
Po chvíli jsem si všimla, že se mu koutky úst nepatrně pohnuly. Možná si vzpomněl. Možná ne. Ale ten nepatrný náznak mi stačil. Uvědomila jsem si, že to, co kdysi bolelo, už mě vlastně netrápí.
Konec, který nečekal nikdo
Když jsme schůzku ukončili, zvedl se, podal mi ruku a řekl, že návrh vypadá dobře. Jeho tón byl věcný, ale oči mi na okamžik zůstaly v paměti. Nebyly chladné ani lhostejné, spíš klidné, smířené. Odpověděla jsem mu stejným pohledem.
Když jsem vyšla ven, nadechla jsem se čerstvého vzduchu a najednou cítila zvláštní lehkost. Zrudnutí z úvodu se proměnilo v úsměv. Schůzka dopadla dobře a já pochopila, že minulost mě může dohnat i v těch nejnečekanějších chvílích, ale už mě nemůže zlomit.
