Článek
Všechno začalo u pokladny
Šla jsem si koupit pár věcí. Nic velkého, jen pár potravin a drogerie. U pokladny jsem zaplatila hotově a prodavač mi vrátil. Až později doma jsem si všimla, že mi nesedí peníze. Přepočítala jsem si peněženku několikrát a pak mi to došlo. Chybělo přesně 200 korun.
Nechtěla jsem dělat scény, jen jsem to chtěla řešit
Vrátila jsem se do obchodu ještě ten den. Slušně jsem vysvětlila, co se stalo. Nechtěla jsem nikoho obviňovat, chápala jsem, že to mohla být chyba. Ale chtěla jsem vědět, jestli se můžeme podívat na kamerový záznam nebo to nějak ověřit. Prodavač se na mě ani nepodíval. Jen zavolal vedoucí.
Odpověď mě úplně odzbrojila
Vedoucí mi bez zaváhání řekla, že pokud jsem si peníze nepřepočítala hned u pokladny, je to moje chyba. Prý „mohlo dojít k omylu“, ale že pokud jsem odešla, už s tím nemůžou nic dělat. Záznamy se prý kontrolují jen v případě podezření na krádež, ne kvůli „vráceným dvoustovkám“.
Takže vlastně vina padá na mě
Odcházela jsem s pocitem, že jsem za hlupáka. Nejen že jsem přišla o peníze, ale ještě mě v podstatě obvinili z nepozornosti. Nikdo se mi ani neomluvil, neřekl, že to prošetří, nic. Jen strohé „musíte si to hlídat“.
Nešlo o částku, ale o přístup
Dvě stě korun mi život nezmění. Ale to, jak se k tomu postavili, mě zaskočilo víc než samotná ztráta. Očekávala jsem snahu najít řešení nebo aspoň základní lidský přístup. Místo toho jsem odešla s tím, že chyba je jen na mé straně a že důvěra mezi zákazníkem a prodavačem vlastně nikoho nezajímá.
