Článek
Začalo to nenápadně
Byla jsem po dlouhém dni v práci, unavená a hladová. V supermarketu bylo narváno, všichni se tlačili s vozíky a já jen chtěla mít nákup co nejrychleji za sebou. U pokladny jsem stála s plným košíkem, když jsem si všimla prodavačky. Už podle výrazu bylo jasné, že zrovna nemá svůj den. Vypadala podrážděně, házela věcmi přes skener a na každého zákazníka se dívala, jako by jí dlužil omluvu za existenci.
Poznámka, která mě zarazila
Když přišla řada na mě, snažila jsem se být milá. Pozdravila jsem, podala věrnostní kartu a začala vykládat věci na pás. Prodavačka se na mě sotva podívala a zvedla obočí nad balíčkem mandlí. „To si kupujete každý den? To se vám to musí pěkně prodražit,“ poznamenala s ironickým úšklebkem. Zůstala jsem stát a chvíli přemýšlela, jestli jsem to slyšela správně. Možná jen žertovala. Ale pak pokračovala: „A ta bezlepková mouka? To je teď moderní póza, že? Všichni najednou něco nesnesou.“
Přetekl mi pohár
Cítila jsem, jak se mi zvedá tlak. Nešlo o ty poznámky samy o sobě, ale o tón, jakým to řekla. Jako by mi dávala najevo, že jsem směšná, že si vymýšlím problémy a utrácím za hlouposti. Byla jsem zaskočená. Vzadu za mnou už někdo netrpělivě posouval vozík a já jen stála a dívala se, jak mi hází věci do igelitky. Když sáhla po balíčku zeleniny a sarkasticky prohodila „bio, samozřejmě“, něco se ve mně zlomilo.
Rozhodnutí v jedné vteřině
Bez jediného slova jsem položila kabelku na pult, pomalu si ji zase vzala, podívala se na svůj nákup a pak na ni. Řekla jsem klidně: „Nechte to být. Já si to rozmyslela.“ A prostě jsem odešla. Nezajímalo mě, že jsem tam nechala skoro tisíc korun v potravinách, které jsem potřebovala. V tu chvíli mi to bylo jedno. Chtěla jsem jen pryč.
Ticho, které mi dalo za pravdu
Když jsem vycházela z obchodu, slyšela jsem, jak se za mnou někdo potichu zasmál a někdo jiný si odkašlal. Nikdo nic neřekl nahlas, ale cítila jsem, že to viděli stejně jako já. Venku jsem se zhluboka nadechla. Ten studený vzduch byl najednou osvobozující. Došla jsem k autu, sedla si a chvíli jen seděla v tichu.
O den později
Druhý den jsem šla do jiného obchodu. Tamní prodavačka se usmála, pozdravila a popřála mi hezký den. Nic zvláštního, a přitom úplně všechno. Tehdy jsem si uvědomila, že někdy není nutné dělat scény ani se hádat. Stačí odejít. Někdy je právě to nejhlasitější způsob, jak ukázat, že si člověk nenechá líbit bezohlednost, i když přichází od někoho, kdo má jen skenovat čárové kódy.
