Článek
Nevypadaly nijak draze, ale měly příběh
Ty hodinky neměly vysokou cenu na papíře, ale v mých očích byly k nezaplacení. Můj táta je dostal od svého otce a když jsem si bral svou ženu, podal mi je se slovy, že muž má mít něco, co se předává dál. Celý život jsem je nosil jen při zvláštních příležitostech. Měly pro mě váhu nejen fyzickou, ale i citovou.
Syn si je chtěl vzít na důležitou pracovní schůzku
Byl nervózní, chtěl působit dospěleji. Řekl mi, že by mu hodně pomohlo mít na ruce něco elegantního, že by se cítil jistěji. Věřil jsem mu. Připomněl jsem mu, že jsou to hodinky s příběhem, že si jich vážím. Ujistil mě, že se k nim bude chovat jako k pokladu. A já mu je předal s důvěrou.
O hodinkách jsem pak několik dní neslyšel ani slovo
Neptal jsem se. Čekal jsem, že mi je prostě vrátí, až se uvidíme. Jenže když se tak stalo, měl divný výraz. Jako by něco skrýval. Hodinky nepřinesl, jen se vymlouval, že je nechal doma. Pak zase, že je má v autě. Až po pár dnech přiznal, že mu spadly na zem. Snažil se je opravit sám a když to nedopadlo, chtěl sehnat nové, které by vypadaly podobně.
Zůstal jsem zticha, ale uvnitř to se mnou zamávalo
Nenaštval jsem se, nekřičel. Ale bylo vidět, že ho to vyděsilo ještě víc než případný křik. Řekl jsem mu, že věci se dají zničit, ale že důvěra se ničí jinak. Nevadí mi, že se hodinky rozbily. Vadí mi, že mi to neřekl hned. Že věděl, jak moc pro mě znamenají, a stejně se pokusil to zatajit.
Už si od té doby nic nepůjčil
Nepřišla omluva, nepřišlo ani upřímné vysvětlení. Jen ticho. Doma o tom nikdo nemluví, jako by se nic nestalo. Ale pokaždé, když se na něj podívám, připomene se mi nejen zničený předmět, ale hlavně rozpadlá důvěra, kterou už nedám dohromady.
