Článek
Co jsem jí vlastně řekla
Stalo se to po služební cestě. Na konferenci jsem se opila víc, než bylo rozumné. Skončila jsem na pokoji s jedním vedoucím z jiné pobočky. Problém byl v tom, že je ženatý a ve firmě má skvělé jméno. Druhý den jsme oba dělali, že se nic nestalo, ale mně to leželo v hlavě.
Nebála jsem se jen jeho reakce. Bála jsem se, že kdyby se to provalilo, budu za tu, která si pomáhá k lepšímu postavení přes postel. Přitom šlo o jednorázovou hloupost. Nic víc. Žádný vztah, žádné plánování, jen opilý večer, který jsem si druhý den vyčítala.
Kolegyni jsem to řekla při obědě. Mluvila jsem potichu a několikrát zopakovala, že to nikdo nesmí vědět. Přikyvovala a tvářila se, že chápe, jak moc mě to trápí.
Ráno, kdy jsem pochopila, že je zle
Druhý den jsem přišla do práce a hned jsem cítila, že se něco změnilo. Nebylo to nic konkrétního, spíš atmosféra. Někteří lidé byli nepřirozeně milí. Jiní se bavili a ztichli, když jsem přišla blíž.
Definitivně mi to došlo u tiskárny. Dvě kolegyně se bavily o tom, jak jsou služební cesty nebezpečné pro vztahy. Jedna z nich řekla větu, která byla skoro stejná jako ta, kterou jsem použila den předtím u oběda.
V tu chvíli mi bylo fyzicky špatně. Najednou jsem věděla, že to není mezi dvěma lidmi. Bylo to venku.
Rozhovor, který nic nespravil
Odpoledne jsem ji konfrontovala. Řekla mi, že to zmínila jen jedné další kolegyni. Prý potřebovala slyšet názor, jestli to mám řešit s tím vedoucím, nebo dělat, že se nic nestalo.
Jenže jedna osoba stačí. V kanceláři se informace šíří rychleji než maily. Když jsem se jí zeptala, proč mi slíbila, že to nikomu neřekne, pokrčila rameny. Řekla, že to přece nebylo nic hrozného.
Pro mě to hrozné bylo. Ne kvůli tomu, co se stalo na té konferenci, ale kvůli tomu, že jsem ztratila kontrolu nad tím, kdo o tom ví.
Jak se změnila práce
Nikdo mi nic neřekl do očí. Ale začala jsem si všímat detailů. Pohledů, náznaků, opatrných vtipů o služebních cestách. Možná si něco domýšlím, ale ten pocit se mě drží.
Začala jsem mluvit méně. Na obědy chodím jen někdy a většinou s lidmi, se kterými řeším jen úkoly. Všechno osobní jsem úplně zavřela.
Nejhorší bylo zjištění, jak rychle se z pocitu bezpečí může stát pocit, že stojím uprostřed místnosti bez možnosti se schovat.
Moment, který mi zůstal v hlavě
Před pár dny jsem šla chodbou kolem zasedačky. Dveře byly pootevřené a slyšela jsem jen útržek věty o konferenci a smích. Nezastavila jsem se. Jen jsem šla dál a dívala se do země, jako bych hledala něco, co jsem ztratila už dávno před tím obědem. A od té chvíle si dávám pozor i na věci, které říkám sama sobě v hlavě.
