Článek
Začalo to jako obyčejné ráno
Byla jsem na dovolené sama. Můj muž už s námi před pár lety přestal jezdit, říká, že mu vadí vedro, a dcery mají své vlastní rodiny. Mně ale moře dělá dobře, hlavně na klouby. A taky si tam vždycky psychicky odpočinu. Letos jsem si zaplatila hotel přímo u pláže, čtyři hvězdičky, all inclusive. Ráno jsem vstala, udělala si kávu na pokoji a kolem osmé vyrazila dolů na snídani.
Sedla jsem si ke stolu na terase, odkud byl výhled na moře. Vedle mě seděla skupina tří Rusů. Dva muži a žena. Zpočátku jsem je vůbec nevnímala, soustředila jsem se na svou bílou kávu a croissant. Ale pak jsem zaslechla, jak mluví rusky. Nešlo o nic výjimečného, ruštinu tam člověk slyší často. Jenže jejich tón mi začal vadit.
„Češi jsou burani“
Jeden z mužů, obtloustlý čtyřicátník v tílku a s vyholenou hlavou, prohlásil dost hlasitě, že „Češi jsou stejní burani jako Poláci“ a že se prý neumí chovat. Druhý se zasmál a dodal, že Češi jsou prý lakomí a že by nejradši všechno ukradli. Žena souhlasně přikyvovala a řekla, že Češi prý jen sedí, pijí pivo a smrdí po česneku. V tu chvíli jsem odložila hrníček a zamračila se.
Mysleli si, že jim nikdo nerozumí. To se ale přepočítali. Ruštinu ovládám plynule, učila jsem se ji už od základní školy a ještě na vysoké jsem překládala povídky. Tehdy jsem se jí sice nabažila až až, ale něco ve mně zůstalo.
Nemohla jsem to přejít
Dívala jsem se na ně ještě asi minutu. Pořád opakovali, jak Češi ničí Chorvatsko, že jsou všude a že by bylo lepší, kdyby zůstali doma. Vážně jsem se už začínala třást vzteky. Vstala jsem, udělala dva kroky k jejich stolu a klidným hlasem jsem jim v ruštině řekla, že jsem Češka a že poslouchat jejich poznámky byla opravdu zábava.
Zůstali na mě zírat. Neřekli ani slovo. V klidu jsem pokračovala. Zeptala jsem se, jestli jim nepřipadá trochu hloupé nadávat na celý národ, když sedí mezi lidmi, které neznají. A taky jsem jim doporučila, ať si příště raději ověří, kdo je poslouchá, než začnou trousit podobné urážky.
Změnili barvu a raději odešli
Ten s vyholenou hlavou otevřel pusu, ale nevyšel z ní žádný zvuk. Druhý jen sklopil oči. Žena zrudla a nervózně se začala hrabat v kabelce. Bez jediného slova vstali a odešli zpátky dovnitř hotelu. Možná se šli uklidnit, možná se sbalit, to už nevím. Ale na terasu už se ten den nevrátili.
Já si sedla zpátky ke svému stolku a dopila studenou kávu. Byla jsem sice trochu roztřesená, ale taky jsem cítila zadostiučinění. Nemám ráda konflikty, nevyhledávám je, ale někdy člověk prostě musí říct dost.
Nejsme bezchybní, ale urážky si nezasloužíme
Vím, že Češi nejsou dokonalí. Sama občas kroutím hlavou, co naši lidé v cizině předvádějí. Ale stejně tak se nevhodně chovají i jiní. Neexistuje národ, který by byl celý špatný nebo celý dokonalý. Tihle Rusové si zřejmě potřebovali jen ulevit, ale zvolili špatné místo a špatné obecenstvo.
Od té události jsem si uvědomila, že i když jsme starší, máme pořád právo vystoupit a říct svůj názor. Nemusíme jen tiše poslouchat a snášet urážky. A někdy k tomu stačí jediné – ovládat jazyk, kterému druhý nečeká, že rozumíte.
