Článek
Papírování a první pocit úlevy
O příspěvek jsem žádala ve chvíli, kdy už jsem jela opravdu na doraz. Nájem rostl, energie šly nahoru a já začala škrtat i věci, které jsem dřív považovala za samozřejmé. Vyřízení žádosti bylo nepříjemné, ale říkala jsem si, že to musím vydržet.
Kvůli žádosti jsem ale potřebovala potvrzení o výši nájmu a pár dalších dokumentů. Musela jsem o ně požádat pronajímatele. Poslal mi je bez problémů a ještě se ptal, jestli je všechno v pořádku. Tehdy jsem si říkala, že mám vlastně štěstí, že komunikuje normálně.
Když mi pak přišlo rozhodnutí o schválení příspěvku, seděla jsem u stolu a četla ho pořád dokola. Nebyla to částka, která by mi změnila život, ale znamenala klid. Hlavně psychický.
Email, který mě vrátil na zem
Asi čtyři dny po schválení mi přišel e mail. Psalo se v něm, že kvůli situaci na trhu a růstu nákladů upravuje nájem. Nová částka byla vyšší přesně o tolik, kolik mi stát nově přiznal.
V tu chvíli mi to docvaklo. Věděl, že o příspěvek žádám. Věděl to, protože jsem od něj potřebovala podklady.
Neseděla jsem a nebrečela. Spíš jsem měla prázdno v hlavě. Jen jsem zírala na obrazovku a počítala, kolik mi vlastně zůstane.
Rozhovor, který nikam nevedl
Zkusila jsem mu zavolat. Řekla jsem, že mi to přijde zvláštní. Odpověděl klidně, že reaguje jen na ceny bytů v okolí a na svoje náklady. Mluvil slušně, ale zároveň tak, že bylo jasné, že se nic měnit nebude.
Po hovoru jsem seděla na gauči a přemýšlela, jestli má smysl se hádat. Stěhování by znamenalo kauci, provizi, nové vybavení. Finančně bych si nepomohla. Možná spíš naopak.
Došlo mi, že jsem v situaci, kde vlastně nemám žádnou dobrou možnost. Jen horší a ještě horší.
Jak se mi změnilo přemýšlení
Nejhorší nebyly samotné peníze. Nejhorší byl pocit, že když se člověk trochu nadechne, něco ho zase stáhne zpátky dolů. Přestala jsem plánovat věci dopředu. Řeším hlavně to, abych zvládla další měsíc.
Zároveň jsem si všimla zvláštní věci. Už mě to tolik neděsí jako dřív. Spíš funguju v režimu přežití. Ráno vstanu, jdu do práce, zaplatím, co musím zaplatit, a jedu dál.
Dopis o příspěvku mám schovaný v šuplíku spolu s nájemní smlouvou. Občas ho vytáhnu, podívám se na tu částku a říkám si, jak krátce jsem měla pocit, že se něco láme k lepšímu. Pak ho vrátím zpátky, zavřu šuplík a jdu si sednout k oknu. Večer tam bývá slyšet ruch z ulice a já u toho většinou jen mlčky počítám, kolik dní zbývá do další výplaty.
