Článek
Nečekané napadení
Bylo to v sobotu dopoledne, vraceli jsme se s manželem z trhu. Tramvaj byla celkem plná, ale ne tak, aby se nedalo najít místo k stání. Já si sedla na volné místo u dveří a manžel stál vedle mě, abychom byli u sebe. Když se za námi postavil starší pán, zřejmě důchodce, ani mě nenapadlo, že by zrovna on měl být ten, kdo zkazí celé dopoledne. Najednou ho ale slyším, jak na manžela štěká, že stojí špatně a překáží lidem. Nejdřív jsem si myslela, že si povídá pro sebe, ale pak zvedl hlas a začal mu vyčítat, že se neumí chovat a že by měl uvolnit místo.
Manželova klidná reakce
Byla jsem zaskočená. Připadalo mi, že se ten pán probudil na špatné straně postele a potřebuje si na někom vybít zlost. Nevěděla jsem, co říct. Manžel se ale ani nepohnul. Jen se na něj pomalu otočil a řekl mu s úplně klidným hlasem: „Pane, tady stojím u své ženy a nikomu nepřekážím. Pokud chcete sedět, tak si můžete sednout támhle.“ A ukázal na úplně volné místo hned za sebou. Ten pán chvíli zalapal po dechu, jako by čekal, že manžel začne něco blekotat nebo že se omluví. Jenže to se nestalo. Manžel se na něj ještě podíval a dodal: „Nemáte důvod na mě křičet. Stačí říct slušně.“
Podpora okolí
V tu chvíli se ozvala mladší žena, co seděla kousek od nás, že má manžel pravdu, a další pán v kabátu se přidal, že už je trapné, jak někteří lidé neumějí slušně požádat a hned útočí. Ten senior zrudnul a něco si zamumlal. Nakonec se odsunul, sedl si na to volné místo a celou cestu už nic neřekl. Cítila jsem velkou úlevu, že manžel zůstal klidný a nenechal se vytočit. Jeho odpověď byla krátká, ale přesná a důstojná. Přitom vím, že v mládí býval prudší, a kdyby se to stalo tehdy, asi by byl oheň na střeše.
Jak jsem to vnímala já
Když jsme vystoupili, ještě mi jedna paní pošeptala, že jsme to zvládli hezky, a popřála nám pěkný den. Já se celou dobu trochu třásla, protože nemám ráda konflikty a nejradši bych se propadla, ale musím uznat, že mě manžel překvapil. Ani jedním slovem toho pána neurazil, ale zároveň si nenechal nic líbit. Líbilo se mi, jak se zastal nejen sebe, ale i mě, protože bylo jasné, že nechce, abych se cítila ohrožená. Ještě dlouho jsem si v duchu opakovala jeho větu o tom, že stačí slušně říct. A přemýšlela jsem, jak by se taková situace asi vyvíjela, kdyby lidé kolem nereagovali a nechali nás v tom samotné.
Ponaučení do příště
Od té doby se snažím i já připomínat si, že není třeba reagovat hned podrážděně, ani když někdo na člověka křičí. Možná právě proto měl manžel úspěch a lidé ho podpořili. Kdyby začal řvát zpátky, všechno by to dopadlo úplně jinak. Jsem ráda, že to zvládl tak, jak to zvládl. Nejen že se ubránil, ale dal tím lekci i tomu pánovi a možná i nám všem kolem.
