Článek
Pozvánka, která působila úplně obyčejně
Pozvánku jsem dostala asi tři týdny dopředu. Byla stručná a nic zvláštního v ní nebylo. Datum, místo, čas. Přijď, bude to hezké. Neřešila jsem oblečení víc než obvykle. Vybrala jsem si šaty, které nosím na rodinné oslavy, a považovala to za vyřešené.
Den před akcí jsme si ještě psaly kvůli parkování a příjezdu. Nic nenasvědčovalo tomu, že bych měla mít nějakou zvláštní roli. Dokonce jsem přemýšlela, jestli vezmu malý dárek pro miminko, nebo jestli už to není zbytečné, když jich určitě dostane hodně.
V hlavě jsem měla jen běžný scénář. Kostel, obřad, oběd, povídání, návrat domů. Přesně ten typ dne, kdy si jen sednete, posloucháte a občas se usmějete na rodinné historky.
Okamžik, kdy mi to došlo
Zlom přišel asi deset minut před začátkem. Přišla za mnou blízká příbuzná a začala mi vysvětlovat, kam si mám stoupnout a co mám dělat během obřadu. Myslela jsem, že si mě spletla s někým jiným. Jenže ona pokračovala úplně vážně.
V tu chvíli jsem se zeptala, proč zrovna já. Odpověď byla jednoduchá. Protože jsi kmotra.
Pamatuju si, jak mi projela hlavou směs paniky a zvláštního pocitu zodpovědnosti. Vůbec jsem netušila, co přesně se ode mě čeká. Hlavně jsem nechápala, proč mi to nikdo neřekl dopředu. Neměla jsem čas si nic zjistit, nic promyslet, ani si na tu roli mentálně zvyknout.
Snahy působit klidně, i když jsem klidná nebyla
Během obřadu jsem se snažila intuitivně dělat, co bylo potřeba. V hlavě jsem si pořád opakovala, že hlavně nesmím udělat nějakou ostudu. Kněz mluvil klidně, ale já jsem vnímala jen útržky. Soustředila jsem se hlavně na to, kdy si mám stoupnout a kdy si sednout.
Současně jsem cítila zvláštní tlak. Kmotrovství pro mě nikdy nebyla formalita. Vnímala jsem to jako závazek. Najednou jsem měla pocit, že jsem byla postavena do role, která je dlouhodobá, a já jsem k tomu neměla prostor říct ano nebo ne.
Po obřadu se všichni tvářili nadšeně a dojatě. Já jsem se usmívala, ale uvnitř jsem si pořád skládala myšlenky. Nechtěla jsem kazit atmosféru, takže jsem nic neřešila na místě.
Rozhovor, který přišel až později
K tématu jsme se dostaly až o pár dní později. Řekla jsem, že mě překvapilo, že jsem se to dozvěděla až na místě. Odpověď byla, že to bylo myšlené jako hezké překvapení.
Chápu, že to nebylo zlé. Jen jsem měla pocit, že některé věci by překvapením být neměly. Když jde o roli, která vás spojuje s dítětem na roky dopředu, člověk by měl mít možnost si to v hlavě srovnat.
Zároveň jsem cítila, že kdyby se mě někdo zeptal dopředu, pravděpodobně bych souhlasila. Jen bych tam stála s úplně jiným pocitem.
Jak ten den ve mně zůstal
Když si na ten den vzpomenu, nejvíc si vybavím moment těsně před obřadem. Ten krátký okamžik, kdy stojíte v místnosti plné lidí a uvědomíte si, že jste součástí něčeho většího, aniž byste to plánovali. Od té doby si pokaždé, když přijde rodinná pozvánka, v hlavě říkám, jestli náhodou znovu nebude skrývat něco, co zjistím až ve dveřích kostela.
