Článek
Soužití s mladší sestrou
Bydlet s někým pod jednou střechou je vždycky výzva. A když je to vaše vlastní sestra, je to ještě o úroveň výš. Ne že bych ji neměla ráda, právě naopak, ale jakmile jde o moje věci, mám určité hranice. A make-up patří mezi ně. Trávím hodiny výběrem správného odstínu, sleduju recenze, zkouším vzorky. Nejde jen o peníze, ale hlavně o to, že když už si něco koupím, chci mít jistotu, že to tam bude i zítra.
Moje sestra to ale viděla jinak. Ne jednou jsem přišla do koupelny a poznala, že se líčila mým korektorem nebo použila můj drahý rozjasňovač. Zpočátku jsem jí to říkala v klidu. Prosila jsem ji, aby si pořídila vlastní, nabízela jsem jí, že jí poradím s výběrem. Jenže to nezabralo.
Ignorace mých hranic
Nejvíc mě štvalo, že to dělala potají. Nikdy nepřišla s tím, že by si chtěla něco půjčit. Jen využívala toho, že máme společnou koupelnu a já ráno odcházím dřív. Mnohokrát jsem si všimla, že mé paletky jsou zaprášené jinak než obvykle nebo že štětec má jiný tvar, než měl včera. Jednou mi dokonce vrátila řasenku, která už byla úplně vyschlá.
Začala jsem být paranoidní. Každý den jsem kontrolovala, co se pohnulo. Přemýšlela jsem, jestli si mám koupit uzamykatelný kufřík nebo si všechno nosit do práce. Ale to by byl trest spíš pro mě než pro ni. Nešlo mi o mstu, spíš o to, aby pochopila, že má respektovat moje věci.
Nápad, který všechno změnil
Jednoho večera mě napadlo něco lepšího. Koupila jsem si nový make-up v úplně jiném odstínu, mnohem světlejším, než jaký používám. Ten původní jsem schovala. Nový jsem postavila na obvyklé místo, aby si sestra myslela, že je to ten samý jako vždy.
A skutečně, další den přišla do kuchyně s tváří jako stěna. Podklad měla o několik odstínů světlejší, lícní kosti úplně nepřirozeně vystouplé, rty příliš kontrastní. Když se podívala do zrcadla u dveří, ztuhla. „Co to sakra je?“ řekla nahlas a v tu chvíli jsem se musela hodně ovládat, abych nevyprskla smíchy.
Pravda vyšla najevo
Zpočátku si myslela, že se jí pokazil make-up sám. Že změnil odstín, nebo že se zkazil. Ale pak jí to došlo. Přišla za mnou s rozpačitým výrazem a zeptala se, jestli jsem si náhodou nekoupila nový produkt. Přiznala jsem, že ano, a rovnou jsem jí řekla, že jsem ten starý schválně schovala, protože mě nebavilo, jak si ho bere bez ptaní. Nezlobila se. Spíš se zastyděla.
Od té doby se to už nestalo. Nejspíš ji to ponížení, když musela celý den chodit s tváří jako porcelánová panenka, dostatečně poučilo. Dokonce si začala kupovat vlastní produkty a párkrát se mě i přišla zeptat, jestli jí to sluší.
