Článek
První telefonát
Volala jsem do ordinace, protože jsem se necítila dobře. Nebylo to nic, co by šlo odkládat, a chtěla jsem se dostat k doktorovi co nejdřív. Zvedla to sestřička a už podle tónu hlasu jsem poznala, že z ní dobrá vůle nepůjde. Sotva jsem vysvětlila, proč volám, zarazila mě a řekla, že není možné mě objednat, protože jsou plní.
Neustálé odmítání
Nevzdávala jsem se a zkoušela jsem jí vysvětlit, že se mi stav zhoršuje a že bych opravdu potřebovala termín co nejdřív. Jenže ona pořád dokola opakovala, že nic volného není, ať zavolám zase za několik týdnů. Čím víc jsem prosila, tím víc byla chladná a dávala najevo, že ji vlastně obtěžuji.
Vnitřní boj
Od samého začátku jsem věděla, že mám jedno eso v rukávu. S manželkou doktora se znám, potkaly jsme se na jedné společenské akci a od té doby jsme v kontaktu. Jenže já nejsem ten typ, co hned vytahuje známosti. Připadala bych si trapně a nefér vůči ostatním pacientům. Proto jsem tu informaci držela v sobě a doufala, že se to obejde i bez toho.
Poslední možnost
Když jsem ale slyšela další strohé ne, došla mi trpělivost. Sestřička mi nedala ani náznak, že by se snažila pomoct, a já už cítila, že nemám jinou možnost. Zhluboka jsem se nadechla a řekla, že se znám s jeho manželkou. Ne proto, abych se chlubila, ale protože jsem chtěla, aby mě konečně někdo vyslechl.
Okamžitá změna
Bylo neuvěřitelné, jak rychle se situace otočila. Její hlas najednou změkl a místo odmítání přišla nabídka hned několika volných termínů. Jeden z nich byl dokonce už na druhý den. To, co před chvílí nešlo, šlo najednou snadno. Připadala jsem si, jako kdybych mluvila s úplně jiným člověkem.
Smíšené pocity
Samozřejmě jsem byla ráda, že jsem termín získala. Zároveň se mi ale v hlavě usadil pocit nespravedlnosti. Co když někdo jiný, kdo takovou známost nemá, volá do té stejné ordinace a dostane jen to chladné odmítnutí? Bylo mi z toho zvláštně, i když jsem věděla, že jinak bych čekala kdovíjak dlouho.
Návštěva ordinace
Když jsem druhý den seděla v čekárně, sestřička se chovala úplně jinak než u telefonu. Byla usměvavá a přehnaně vlídná, jako by chtěla vymazat dojem, který ve mně zanechala. Já jsem se usmívala zpět, ale v hlavě jsem měla pořád tu scénu z hovoru.
Příběh, který si pamatuji víc než diagnózu
Nakonec jsem odešla s tím, že zdravotní problém byl vyřešený. Jenže nejvíc mi zůstal v paměti ten moment, kdy se vše zlomilo jednou větou. Uvědomila jsem si, že ve zdravotnictví to někdy není jen o potřebách pacienta, ale i o tom, koho zná. A to je zkušenost, na kterou jen tak nezapomenu.
