Článek
První dojem
Do obrovské budovy jsem přišla s lehkou nervozitou, ale zároveň s pocitem, že se vlastně není čeho bát. Byla jsem připravená odpovídat na otázky, představit se a vysvětlit, proč bych chtěla pracovat právě tam. Čekárna byla plná lidí, kteří měli podobný cíl. Někteří působili sebevědomě, jiní naopak bezradně, jako by přišli úplně naposledy a brali to jako poslední možnost.
Když si mě vyzvedla personalistka, působila navenek milá, ale měla jsem pocit, že to dělá jen ze zvyku. Vedla mě dlouhou chodbou, kde seděli zaměstnanci v pracovních uniformách. Vypadali unaveně a odtažitě. Už v tu chvíli jsem vnímala, že to nebude místo plné spokojených lidí, ale spíš továrna na rychlé výkony.
Otázky, které nebyly úplně běžné
V malé místnosti bez oken jsme začaly s rozhovorem. Čekala jsem klasické dotazy typu proč bych chtěla tuto práci, jaké mám zkušenosti a kdy můžu nastoupit. Jenže první věc, která mě překvapila, byla otázka, zda bych byla ochotná pracovat každý víkend a občas i noční směny. Ještě než jsem stihla odpovědět, zaznělo, že to je vlastně základní podmínka, bez které to nejde.
Další dotaz se týkal mé schopnosti vydržet stát celý den na nohou. Personalistka mi vysvětlila, že pracovní směny často přesahují deset hodin a přestávky jsou spíše krátké a omezené. Snažila jsem se tvářit klidně, ale uvnitř mě poléval studený pot. Představovala jsem si, jak tam stojím den za dnem, bez energie a bez motivace.
Nátlak a rychlá rozhodnutí
Když se dostala řeč na mzdu, bylo mi řečeno, že základní plat je sice stanovený, ale většina příplatků a bonusů závisí na tom, jak moc se budu snažit a jak rychle se zapojím do kolektivu. Připadalo mi to jako varování, že i když odvedu svou práci, nemusím dostat tolik, kolik jsem si myslela.
Pak vytáhla připravenou smlouvu. Vysvětlila, že pokud chci mít jistotu místa, měla bych ji podepsat co nejdřív, ideálně hned na místě. V tu chvíli jsem znejistěla. Nečekala jsem, že na mě budou takto tlačit. Než jsem se stačila pořádně podívat na podmínky, už mi vysvětlovala, že podobná šance se nemusí opakovat.
Rozhodnutí, které přišlo samo
Najednou jsem měla pocit, že mi dochází vzduch. Hlavou mi běželo, že pokud teď podepíšu, uvězním se v něčem, co mi vůbec nesedí. Nebyla jsem připravená stát každý víkend za kasou a brát si jen minimální přestávky. Nebyla jsem připravená na práci, kde se od lidí očekává okamžitá poslušnost a žádné otázky.
Přerušila jsem ji a řekla, že si potřebuju vše promyslet. Viděla jsem, že se jí to nelíbí, ale už jsem měla jasno. Poděkovala jsem a odešla z místnosti, aniž bych smlouvu vzala do ruky. Když jsem vyšla z budovy, cítila jsem obrovskou úlevu.
Pocit, který zůstal
Domů jsem šla s prázdnou složkou v kabelce, ale s jistotou, že jsem se zachránila před něčím, co by mě semlelo. Uvědomila jsem si, že není ostuda práci odmítnout, když už na první pohled cítím, že to není ono. A i když jsem ten den nedostala místo, získala jsem něco jiného. Pochopila jsem, že ne každá nabídka je dobrá jen proto, že se tváří jako jistota.
