Článek
Neustálé obsazování našeho místa
Máme v domě určená parkovací místa. Naše je přímo u vchodu, což se hodí, protože často nosíme těžké tašky a kufry. Jenže náš soused z druhého patra se rozhodl, že jeho místo mu nestačí. Když se mu zachtělo zaparkovat blíž, prostě si stoupl k nám. Nejdřív jsem to bral s klidem a myslel si, že jde o náhodu. Jenže se to začalo stávat pravidelně. Mluvil jsem s ním, žádal ho, ať to nedělá. Vždy se vymluvil, že neměl kde stát, a sliboval, že to byl jen výjimečný případ.
Marné domluvy a rostoucí vztek
Po několika týdnech jsem měl pocit, že se mi směje do očí. Když jsem přijel domů a našel jeho auto na našem místě, musel jsem parkovat daleko. Někdy pršelo, někdy jsem měl nákup, ale jemu to bylo jedno. Moje žena navrhovala, ať si dáme na místo ceduli, ale věděl jsem, že to nezabere. Soused měl totiž zvláštní schopnost ignorovat všechno, co mu nehrálo do karet.
Poslední kapka před dovolenou
Den před odjezdem na dovolenou jsem přijel domů a jeho auto opět stálo na našem místě. V tu chvíli jsem si řekl dost. Dodávku, kterou jsme chtěli vzít na cestu, jsem odstavil přímo za něj tak, aby nemohl vyjet ani o centimetr. Klíčky jsem si nechal pěkně s sebou.
Týdenní lekce trpělivosti
Ráno jsme naložili všechno potřebné, zamkli byt a odjeli. Věděl jsem, že jeho auto zůstane tam, kde je, ať už se mu to líbí, nebo ne. Celý týden jsme si na dovolené občas představili, jak pokaždé přijde k oknu, podívá se dolů a uvědomí si, že se nikam nedostane. Možná si bral taxíky, možná si půjčil jiné auto, ale jeho pohodlí skončilo v momentě, kdy jsem dodávku zaparkoval za něj.
Návrat domů
Když jsme se vrátili, jeho auto tam samozřejmě pořád stálo, přesně tak, jak jsme ho nechali. Jen co jsem dodávku odvezl, okamžitě vycouval a bez jediného pohledu na mě odjel. Od té doby už nikdy naše místo neobsadil. A já měl pocit, že spravedlnost konečně zvítězila.
