Článek
Posunutý plot
Všiml jsem si toho na jaře, když jsem čistil záhony a připravoval půdu. Plot vypadal nějak jinak než loni a něco mi na tom nesedělo. Když jsem vzal metr a porovnal to se starým plánem, zjistil jsem, že hranice se posunula o dobrých třicet centimetrů. Možná by to někomu přišlo jako maličkost, ale pro mě to byl princip. Každý kousek zahrady jsem roky opečovával a věděl jsem přesně, kde končí. Když jsem se souseda nenápadně zeptal, proč to tak je, řekl, že plot stál vždycky tam, kde je teď. Ta klidná jistota v jeho hlase mě naštvala víc než samotné ukrojení zahrady.
Místo hádek plán
Několik večerů jsem přemýšlel, jestli to řešit oficiální cestou. Ale představa tahanic po úřadech, papírování a měsíců čekání mě odradila. Nechtěl jsem se celé léto dívat na člověka, se kterým vedu spor. Tak jsem začal hledat jiný způsob, jak mu dát najevo, že vím, co udělal. Přemýšlel jsem nad tím, co by ho dokázalo odradit, aniž bychom museli vést dlouhé debaty. Napadlo mě, že pokud si myslí, že je to jeho pozemek, měl by si taky užít, co na něm bude stát. A nápad byl na světě.
Stavba hnojníku
Na konci zahrady jsem měl trochu volného místa a v hospodářství nedaleko mi známý slíbil čerstvý hnůj. Jedno odpoledne jsem si přivezl plný vozík a začal kopat důkladnou jámu. Na boky jsem přidělal staré prkna, aby se hromada nerozjížděla. Poctivě jsem navážel vrstvu za vrstvou, dokud nevznikl opravdu výrazný hnojník. Umístil jsem ho přesně na hranici, kterou si soused přivlastnil. Nebyl to žádný kompost, ale opravdový hnojník, ze kterého šla cítit každá lopata čerstvého materiálu. Vůně se nesla přes celou zahradu a když jsem práci dokončil, stál jsem a díval se na to jako na malé vítězství. Druhý den přišel soused a s kyselým výrazem se zeptal, jestli to myslím vážně. Odpověděl jsem jen: „Na svém pozemku si můžu dělat, co chci.“
Klid po bouři
Zhruba po týdnu jsem si všiml, že plot je najednou přesně tam, kde byl původně. Soused nic neřekl, jen jedno odpoledne něco kutal a druhý den bylo všechno jako dřív. Hnojník jsem nechal stát ještě pár týdnů pro jistotu. Každý den, když jsem šel kolem, jsem se usmíval. Nakonec jsem ho rozhrabal a část hnoje použil na záhony. Od té doby máme spíš chladné vztahy, ale hranice už se nemění. Někdy není potřeba křičet, psát stížnosti nebo tahat lidi po soudech. Stačí najít způsob, jak druhému ukázat, že jeho hra má i druhou stranu, a dělat to beze slov.
