Článek
První signály
Ráno, když jsem ho připravovala na školku, jeho odpovědi byly nějaké jinakší. „Mami, já nechci do školky,“ řekl, jakmile jsem ho požádala, aby si obul boty. Nechtěla jsem to hned brát jako problém. Vždyť to říkal už několikrát, ale po chvíli to vždy přešlo. Tentokrát ale něco ve mně říkalo, že to nebude jen obyčejný vzdor.
„Proč, zlato?“ zeptala jsem se ho, když jsem ho pozorovala, jak neochotně vkládá nohy do bot.
„Nechci tam,“ odpověděl a dál se mi vyhýbal pohledem. Zněl jinak, jakoby se bál říct něco víc. Něco ve mně se sevřelo. Co když se děje něco, o čem jsem dosud nevěděla? Co když ho tam něco trápí?
Hledání odpovědí
Sedla jsem si k němu a vzala ho do náruče. „Co se tam děje?“
Chvíli mlčel, jeho drobné prstíky se nervózně kroutily. A pak mi to řekl. „Tam je ten kluk, co mi vždycky bere hračky.“
Ztuhla jsem. Tak tohle mě vůbec nenapadlo. Byla jsem připravená na to, že se mu nebude líbit nějaká učitelka nebo třeba jídlo, ale tohle… to už bylo něco, co nešlo ignorovat. Když se dítě necítí bezpečně kvůli jinému dítěti, nelze to nechat bez povšimnutí.
„Co přesně dělá?“ zeptala jsem se ho, abych zjistila, jak moc vážná situace je.
„Vždycky mi vezme hračku, když si s ní chci hrát,“ odpověděl a jeho očí se leskly. Bylo zřejmé, že ho to opravdu trápí. Já bych asi taky nechtěla jít do školy, kdybych měla každý den strach, že mi někdo vezme moje věci.
Okamžitá reakce
Ihned jsem vzala telefon a zavolala do školky. Když jsem mluvila s paní ředitelkou, snažila jsem se být co nejklidnější, ale přitom rozhodná. Vysvětlila jsem jí, co se stalo, a co mi syn řekl. Ředitelka byla okamžitě ochotná situaci řešit. Ujišťovala mě, že se bude situací zabývat a že se pokusí o co nejrychlejší nápravu. Když mi řekla, že se o tom budou bavit s dítětem, které synovi bere hračky, cítila jsem, že je na správné cestě.
„Děkuji, že jste mi to řekla,“ řekla mi paní ředitelka. „Postaráme se o to, abychom zajistili, že se bude cítit bezpečně.“
Zlepšení situace
I když se situace okamžitě nevyřešila, po pár dnech jsem si všimla, že syn je zpátky v pohodě. Nebylo to najednou, ale postupně se začal těšit na školku, místo aby ji odmítal. Přišel domů a nadšeně mi vyprávěl, jak si s kamarády hráli na pískovišti a jak mu nikdo nebral hračky. Věděla jsem, že školka udělala krok správným směrem.
Měla jsem radost, že jsem zasáhla včas. Některé věci nejsou na povrchu vidět, a dítě se to může snažit skrývat, protože se bojí, že se to nebude řešit. Naštěstí jsme to stihli včas.
Byla to jedna z těch věcí, kdy vám je najednou všechno jasné. Nikdy nevíte, co se může skrývat za drobnými slovy vašeho dítěte.
