Článek
Neustále stejný motiv
Můj syn je živé a zvídavé dítě. Většinou jeho obrázky vypadají jako u všech ostatních dětí – autíčka, domečky, postavičky. Jenže poslední dobou se to změnilo. Přinesl ze školky i domů hromady papírů a na každém byl obdélník s několika menšími čtverci uvnitř. Kolem vedly podivné chodby a místy se objevovaly barevné fleky. Vždy to bylo stejné, jen někdy přibyly detaily navíc.
Roste ve mně nejistota
Zpočátku jsem tomu nevěnovala pozornost. Myslela jsem si, že si vymyslel vlastní svět. Jenže když se to opakovalo každý den a nikdy nekreslil nic jiného, začala jsem být nervózní. Zeptala jsem se ho, co to má být, ale odpověděl jen, že to je „tam, kde byl, když byl malý“. Překvapilo mě to, protože on si v šesti letech vzpomínky na dřívější období skoro nepamatuje.
Nečekané odhalení
Jednou večer, když jsem jeho obrázky uklízela, mě napadlo, že ten tvar odněkud znám. Nebyl to dům, ani škola. Bylo to mnohem techničtější. A najednou mi to došlo. Podoba se až nápadně shodovala s porodnicí, kde jsem ho před šesti lety přivedla na svět. Ty čtverce uvnitř byly pokoje, jeden z nich měl dokonce dokreslené postele. Barevné fleky, které kreslil, byly podle něj „přikrývky, co tam paní nosily“.
Ptal se na detaily
Když jsem se ho opatrně zeptala, zda si pamatuje, co kreslí, řekl bez zaváhání: „To je to místo, kde jsi byla se mnou, když jsem se narodil.“ Úplně jsem oněměla. On si skutečně pamatoval místnosti, které mohl zahlédnout jen krátce, a přesto se mu tak silně vryly do mysli, že je dokázal opakovaně a přesně nakreslit.
Okamžik, kdy mi spadla brada
Stála jsem uprostřed obýváku a držela v ruce jeho kresby, neschopná slova. Netušila jsem, že by tak malé dítě mohlo mít vzpomínky z tak raného období. Bylo to jako nahlédnout do něčeho, co jsem už dávno považovala za zapomenuté. A v tu chvíli mi došlo, že tyhle jeho obrázky nejsou obyčejné čmáranice, ale skutečné otisky prvních okamžiků jeho života.
