Tchán chtěl, abychom mu pomohla vyklidit sklep. Když jsem tam přijela, zhrozila jsme se

Dům tchánových rodičů znám dobře, ale do sklepa se nikdy moc nechodilo. Dveře byly těžké, rezavé a po otevření se vyvalil vlhký vzduch s pachem zatuchliny. Tchán zapnul starou lampu a v jejím světle se objevily krabice, pytle, police s nářadím a staré zavařeniny. Bylo jasné, že se tu dlouho nic nedotklo.

Začali jsme vynášet věci na dvůr. Šlo to pomalu, ale všechno probíhalo normálně, dokud jsem neodtáhla velkou krabici, která zakrývala dveře od malé místnosti v rohu. Tchán řekl, že tam se prý nikdy nic neukládalo, ale klíč měl po ruce. Když jsme to otevřeli, uviděla jsem pečlivě poskládané oblečení. Šaty, svetry, sukně, boty v krabicích. Všechno po tchyni.

Všechno tam bylo čisté, srovnané, jako by to někdo udělal včera. Na háčku visela i její kabelka, ve které byla stará rtěnka a kapesník s vyšitým písmenem. Na polici ležel hřeben, pár fotek a malá voňavka. Tchán stál ve dveřích a ani se nepohnul. Vypadalo to, jako by se mu na chvíli zastavil dech. Řekla jsem, jestli to máme vyhodit, ale on jen tiše odpověděl, že ne.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že se to místo pro něj nezměnilo od její smrti. Bylo to, jako by tam zůstala část její přítomnosti. Všechno, co měl, uložil tam, aby na to nemusel koukat, ale zároveň to nemusel zničit. A roky tam nešel, aby to zůstalo stejné. Bylo mi z toho zvláštně. Ne strašidelně, spíš těžce.

Tchán se nakonec posadil na bednu a řekl, že to tam schoval krátce po pohřbu. Nechtěl, aby mu to připomínalo její odchod, ale nedokázal to vyhodit. Prý si říkal, že až to jednou zvládne, všechno to odveze na charitu. Jenže to nikdy neudělal. Každý rok to odkládal.

Nakonec jsme se dohodli, že místnost necháme tak, jak je. Zavřeli jsme ji a klíč vrátili zpátky na hřebík. Tchán řekl, že možná jednou přijde čas, ale že dnes to ještě nejde. Cestou domů jsem přemýšlela, kolik lidí má někde svůj sklep, kde se zastavil čas. A že některé věci možná není potřeba vyklízet vůbec.