Článek
Když si najednou připadáte neviditelní
Do nedávna byl zvyklý jezdit MHD všude. Vídal tam známé tváře a říkal, že tak má člověk pocit, že je pořád součástí města. Jenže s přibývajícím věkem se atmosféra kolem něj začala měnit. Vracel se domů se sevřenou pusou, neochotný o čemkoliv mluvit. Až jednou u večeře pronesl, že už má dost toho, jak na něj mladí civí, a přitom zůstávají přilepení k sedačce. Cítil se zahanbeně, když musel žádat o místo. Tvrdil, že je pro ně jen starý člověk, který zabírá prostor.
Několikrát mi líčil stejný příběh. Tramvaj narvaná až po dveře, on se drží madla, kolena mu vibrují únavou a skupina studentů sedí před ním, dívá se do displejů, nevšímá si okolí. Ani jeden z nich se nezvedne. A když se náhodou někdo zvedl, připadal si prý jako někdo, kdo obtěžuje. A to pro něj bylo horší než samotné stání.
Rozhodnutí, které přišlo bez varování
Jednoho rána u nás zazvonil. Stál ve dveřích s výrazem, který jsem u něj dlouho neviděla. Řekl, že se rozhodl. Konec tramvajím, konec autobusům. Chce zase žít podle sebe a nenechat se ponižovat. Myslela jsem, že je to jen výbuch emocí. Že si dá kafe, uklidní se a zase pojede jako vždy. Jenže on si sedl k našemu stolu, rozložil letáky a začal mluvit o tom, jak si pořídí auto. Takové, aby v něm měl pohodlí a cítil se bezpečně.
Začal jezdit po autosalonech. Vybíral pečlivě, skoro obřadně. Trvalo to několik týdnů a každý návrat doprovázely komentáře o tom, kdo ho kde podceňoval a kdo mu radil, i když o to nestál. Ale nezastavilo ho to. Říkal, že když ho nechtějí pustit sednout, tak jim ukáže, že se obejde bez jejich laskavosti.
Nový klíč jako symbol svobody
A pak jednou přišel a v ruce držel klíčky. Zářil. Vyprávěl nám, jak si ho sedl do pohodlné sedačky a připadal si zase jako chlap, který má věci pod kontrolou. To auto se pro něj stalo důkazem toho, že stále dokáže sám rozhodovat o svém životě. Najednou měl ve tváři mladistvou zvídavost a chuť někam vyrazit, byť třeba jen na krátkou projížďku.
Začal jezdit do obchodů, do parku, na návštěvy známých. Vstal, když chtěl, vyrazil, kdy chtěl. Nečekal na žádný spoj. Pokaždé se opřel do sedačky a užíval si ten pocit, že nikdo nerozhoduje, kdy si může odpočinout. Už ho nikdo nemusí pustit sednout, protože si sedí celý den, pokud chce.
