Článek
Společné bydlení
Tchán byl zvyklý na svůj režim. Ráno noviny, po obědě televize a pak zmizel dolů. Říkal, že má ve sklepě své „věci“. Někdy tam byl i dvě hodiny. Nikdy jsem to neřešila, brala jsem to tak, že starý chlap potřebuje mít soukromí.
Když to řekla dcera
Jednoho odpoledne si dcera hrála na chodbě a dveře do sklepa zůstaly pootevřené. Po chvíli za mnou přišla, úplně vážná. „Mami, děda má dole holé paní na zdi.“
Zarazilo mě to. Myslela jsem, že si to špatně vyložila, že třeba viděla starý kalendář nebo něco podobného. Ale i tak mi bylo okamžitě jasné, že to musím jít ověřit. Přece jenom to mohlo mít vliv na naší dceru a nešlo jen o tchána.
Ve sklepě
Šla jsem tam okamžitě. Dveře byly jen přivřené, takže jsem prostě vstoupila. Tchán seděl u stolu, v ruce držel fotoalbum a na stěně kolem něj visely fotky nahých žen. Nešlo o žádné modelky, spíš amatérské snímky. Poznala jsem pár známých tváří, dokonce i jednu ženu z naší ulice. Bylo jasné, že má zvláštní úchylku a ve sklepě si pro ni vytvořil svůj malý ráj.
Očima do očí
Když mě uviděl, jen ztuhl. Neřekl ani slovo. Chvíli jsme na sebe koukali, a pak tiše pronesl: „To jsou jen vzpomínky. Nikomu jsem neublížil.“
Nevěděla jsem, co odpovědět. Rychle jsem se sebrala a odešla. Moje reakce byla mocnější než stovky slov. Manželovi jsem to řekla až večer, protože jsem sama nevěděla, jak to vůbec vysvětlit. Řekl, že si s ním promluví, ale na věci to nejspíš stejně nic nezmění.
Od té doby
Tchán si fotky sundal, ale do sklepa už stejně nikdo nechodí. Nezakázali jsme mu ho, jen tam prostě nikdo nechce. Dceři jsme řekli, že děda tam má věci, které děti vidět nemají.
A pokaždé, když projdu kolem těch dveří, slyším to tiché cvaknutí zámku a napadne mě, že některé věci by člověk o svých blízkých radši nikdy nezjistil. Ta pachuť ve mně zůstane nejspíš už navždy.
