Článek
Nový elán po letech
Tchán býval vždycky pracovitý. Celý život dělal ve skladu a i po šedesátce měl víc energie než mnozí mladší. Po odchodu do důchodu ale začal být neklidný. Dny se mu slévaly, televize ho nebavila a na zahradě už měl všechno hotové. Jednoho dne oznámil, že si našel brigádu ve velkoskladu s elektronikou. Prý jen pár hodin denně, aby se nenudil.
Manžel se smál, že to dlouho nevydrží, ale tchán byl odhodlaný. Vypadal spokojeně, když si kupoval nové pracovní boty a chválil se, že ho vzali hned po pohovoru. Tvrdil, že se těší na kolektiv a že chce ukázat, že starší člověk ještě něco vydrží.
První nadšení rychle opadlo
První týden byl nadšený. Každý den nám vyprávěl, co všechno dělali, jak rychle zvládá balit zásilky a jak ho prý kolegové respektují. Jenže už po pár dnech začal být unavenější. Přiznal, že tempo je šílené a že mladí kluci kolem něj lítají jako mravenci. On se prý snaží, ale všechno je jinak, než si pamatoval.
Začal se budit dřív, aby byl v práci včas, a chodil domů celý rozlámaný. Nikdy si nestěžoval, ale bylo vidět, že ho to vyčerpává. Když jsem se ho ptala, proč si nevezme volno, jen mávl rukou. Chtěl vydržet aspoň pár měsíců, aby měl pocit, že to dává smysl.
Tlak, který nezvládl
Po třech týdnech už byl viditelně jiný. Méně mluvil, jen seděl v křesle a koukal do prázdna. Když jsme se ptali, jak to v práci jde, odpověděl neurčitě. Nakonec z něj vypadlo, že mu vedoucí vyčetl pomalost. Všichni kolem dělali dvakrát víc práce a on se prostě nechytal. Měl sice zkušenosti, ale nová technika, čtečky a pásy ho mátly.
Prý se snažil dělat rychleji, jenže pak dělal chyby. Balil špatné zboží, zaměňoval štítky a kolegové mu museli pomáhat. Cítil se trapně, a i když mu to nikdo přímo neřekl, pochopil, že je na obtíž.
Den, kdy to skončilo
Jednoho odpoledne přišel domů dřív, než obvykle. Bez slova si sundal bundu a posadil se ke stolu. Po chvíli řekl, že už tam nepracuje. Vedoucí mu prý oznámil, že se nehodí do tempa týmu a že je nejpomalejší ze všech.
Ticho po bouři
Další dny chodil po zahradě a tvářil se, jako by to bylo v pořádku. Ale věděla jsem, že ho to sebralo. Ztratil víru, že může být ještě užitečný. Když jsme mu navrhli, že by mohl pomáhat v komunitním centru nebo dělat něco klidnějšího, jen se pousmál. Řekl, že mu už stačí doma sekat trávu a opravovat drobnosti.
Od té doby už o práci nemluvil. Jen občas, když jsme jeli kolem skladu, se tam zadíval z okna auta a ztichl. Myslím, že v tu chvíli si uvědomil, že doba, kdy byl silný a nezastavitelný, je opravdu pryč. A že to, co chtěl dokázat, už svět kolem něj dávno přestal vnímat.
