Článek
Začátek napjatého vztahu
Když jsem poznala svého muže, jeho maminka mi připadala mile upovídaná a starostlivá. Jenže hned po svatbě se začaly objevovat první poznámky. Nejprve to byly drobnosti, že neumím pořádně vařit, že neumím pořádně žehlit košile, že pořád jen pracuju a nestarám se dost o domácnost. Tehdy jsem se tomu snažila smát, připisovala jsem to její staré škole a jiným zvykům. Ale postupně se to stupňovalo a její pohledy na mě byly čím dál výmluvnější. Jakmile jsem si dovolila jít s kamarádkami na kávu, už u večeře padaly řeči o tom, jak ona by si to nikdy nedovolila, protože rodina je přece na prvním místě.
Tiché odsuzování
Postupem let mě její přítomnost začala dusit. Nebyla jsem žádná hospodyňka, to jsem věděla. Ale ani manžel po mně nikdy nechtěl, abych u plotny trávila celé odpoledne. Měla jsem dobrou práci, vydělávala jsem víc než on a bavilo mě to. Jenže jeho matka se vždycky dívala, jako bych byla lenoch, co si jejího syna nezaslouží. Sama byla zvyklá, že chlap nosí peníze a žena doma uklízí a vaří, a nikdy nepochopila, že u nás to funguje jinak. Nedávno se ale schylovalo k opravdovému výbuchu. Když jsme slavili její narozeniny, nevydržela to a pronesla přede všemi u stolu větu, kterou slyšeli všichni: „Já si o tobě vždycky myslela svoje.“
Čas ukázat pravdu
V tu chvíli mi v hrudi vyskočil tlak, ale zůstala jsem klidná. Jen jsem se na ni podívala a řekla: „Dobře, když už jsme u toho, možná by bylo fér, aby sis poslechla, jak to u nás doopravdy je.“ A tak jsem začala vysvětlovat. Vyjmenovala jsem, kdo platí hypotéku, kdo posílá peníze na jeho podnikání, kdo kupoval nové auto, kdo financuje každou dovolenou a kdo platí pojištění celé rodiny. Nemluvila jsem nijak zle, jen jsem klidně a věcně řekla všechno, co běžně řeším já a jak se u nás dělí role. Sledovala mě s otevřenou pusou a bylo vidět, že jí dochází, že se celý ten čas mýlila.
Ticho po bouři
Po té oslavě se doma změnilo všechno. Tchyně mě už nikdy neshodila, dokonce mi jednou přinesla kytici a řekla, že si mě váží. Nečekala jsem omluvu ani vděčnost, jen jsem chtěla, aby přestala přehlížet, kdo v tomhle domě táhne všechno dopředu. Od té chvíle mezi námi vládne klid. Vím, že mě pořád asi nemusí milovat, ale alespoň se přestala tvářit, že jsem jen příživnice, co se veze na práci jejího syna. A to pro mě bylo víc než dost.
