Článek
Návštěva, která se zvrhla
Přišla na oběd, jak to občas dělává. Měla jsem zrovna čerstvě udělané nehty a všimla si toho, ještě než si sundala kabát. Než jsem stihla položit na stůl talíře, poznamenala, že jsou určitě nové. Přikývla jsem. Hned nato ale dodala, že by bylo lepší místo toho koupit dětem televizi do pokoje.
Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo zlobit
Chvíli jsem si myslela, že to snad ani nemyslí vážně. Ale ona pokračovala. Prý je divné, že si „nechám pěstovat drápky“, když se holky musí dívat na pohádky v obýváku. Vysvětlila jsem jí, že televizi do pokoje nechceme právě proto, aby nebyly celé dny zavřené samy. Snažíme se mít večery společné.
Neměla pochopení
Řekla, že když byla mladá ona, nikdy by si takhle sobecky nevyskakovala. Že matka má myslet především na děti. Prý se mám kouknout na sebe a uvědomit si, jak působím. Připadala jsem si jako malá holka, co udělala něco špatně, a přitom jsem jen chtěla pár minut pro sebe.
Manžel zůstal zticha
Byl celou dobu doma, ale mlčel. Věděl, že když se mezi nás vloží, dopadne to ještě hůř. Jen seděl a občas uhnul pohledem. Po obědě odešla a já zůstala s pocitem, že se musím obhajovat za to, že si jednou za měsíc zaplatím nehty.
Neměla jsem pocit viny
Dětem nic nechybí. Mají lásku, mají jídlo, mají pozornost. Nechceme je zavřít do pokoje s obrazovkou, abychom od nich měli klid. Moje nehty na tom nic nemění. A i kdyby, je to moje volba. Nejsem povinna každou korunu investovat tak, aby to tchyně schválila.
Už se jí nesvěřuju
Od té doby si dávám pozor, co jí říkám. Můžeme spolu vycházet, ale její hodnoty nejsou moje. Nezná celý obraz, neví, co děláme a jak žijeme. A hlavně – moje peníze nejsou její starost. Jednou to snad pochopí. A pokud ne, budu žít v klidu i bez jejího požehnání.
