Článek
Dokonalý začátek
Svatbu jsme plánovali přes rok. Každý detail jsme měli promyšlený, od květin až po hudbu. Byla jsem nervózní, ale i šťastná, že všechno vychází. Hosté se bavili, jídlo chutnalo, všichni tleskali, když jsme si s manželem řekli ano. Cítila jsem se opravdu milovaná a obklopená lidmi, kteří nám přejí jen to nejlepší.
Když přišel čas na přípitky, slovo si vzal můj otec, pak kamarádka ze střední, a nakonec tchyně. Nikdo se nad tím nepozastavil, bylo přirozené, že chce říct pár slov. Věřila jsem, že to bude milé a krátké.
První vteřiny ticha
Tchyně se postavila s mikrofonem v ruce, usmála se a chvíli bylo ticho. Pak začala mluvit o tom, jak je šťastná, že se její syn oženil. Všichni se usmívali, já taky. První věty byly dojemné, a kdyby skončila po dvou minutách, byl by to krásný moment. Jenže ona pokračovala.
Začala vyprávět, jak si svého syna vždy představovala po boku někoho úplně jiného. V sále se rozhostilo napětí. Lidé se začali ošívat a já cítila, jak mi rudnou tváře. Pokoušela jsem se tvářit klidně, ale v hlavě mi bušilo.
Každé další slovo bodalo
Tchyně pokračovala, jako by si neuvědomovala, co říká. Mluvila o tom, že jsem jiná, než doufala, že nejsem úplně ten typ, který by jejího syna „uklidnil“. V tu chvíli jsem přestala vnímat, co přesně říká. Jen jsem viděla výrazy lidí kolem. Někteří se dívali do země, jiní sledovali manžela, který bledl.
Snažila jsem se usmívat, ale bylo to křečovité. V koutku oka jsem zahlédla, jak se jeden z kamarádů nenápadně dívá po zvukaři. Tchyně mezitím přidala něco o tom, že doufá, že si jednou „najdu cestu k pořádnému vaření“. To už se ozvalo několik nervózních zakašlání.
Okamžik, kdy pohár přetekl
Manžel vstal od stolu. Všichni ztichli. Přistoupil k mikrofonu, vzal ho tchyni z ruky a krátce řekl, že to už stačí. Snažila se mu ho vzít zpět, ale on jen tiše kývl na zvukaře. Mikrofon utichl.
V sále bylo hrobové ticho, které trvalo několik vteřin, ale mně připadalo jako věčnost. Tchyně se uraženě posadila, já měla chuť se propadnout pod stůl. Manžel mě chytil za ruku a zašeptal, že mě miluje. Teprve tehdy jsem si uvědomila, že i když mi zkazila část dne, tímto gestem mi ho zároveň zachránil.
Jak se slavilo dál
Po chvíli se hudba znovu rozezněla, lidé se začali bavit, ale napětí zůstávalo ve vzduchu. Někteří hosté se mi snažili nenápadně dát najevo podporu, jiní předstírali, že se nic nestalo. Já jsem se rozhodla tvářit, že to taky přejdu.
Tančila jsem, smála se a nenechala si zbytek dne zkazit. Když jsme večer seděli s manželem o samotě, řekl jen: „Teď už víš, proč jsem chtěl svatbu bez projevů.“ A já se rozesmála. Protože měl pravdu.
