Článek
Chtěla jsem předat něco víc, než jen věci
Stárnutí nezastavíš. Ne že bych se chystala do hrobu, ale chtěla jsem svým vnoučatům něco předat a zároveň jsem nechtěla, aby to byly jen obyčejné věci bez emočního příběhu. Šperky, které jsem jim věnovala představovaly kus historie naší rodiny. Dárky od manžela, rodinné dědictví, náušnice z mladí … prostě všechno, u čeho bych si moc přála, aby to zůstalo v rodině.
Rozpačitá reakce
Proto jsem čekala, že vnoučata takový dar ocení. Při předávání jsem ale cítila jejich rozpačité reakce. Nikdo z nich se příliš neradoval a připadalo mi, že spíše neví, jak mají reagovat. Více jsem to ale neřešila. Jednou jsem se rozhodla něco věnovat, tak do toho přece nebudu dále vrtat.
Neskutečná dohra
Neuběhl ani týden a vyrazila jsem s kamarádku do města na kafe. Když jsem procházela kolem zlatnictví, všimla jsem si, že ve výloze je prsten, který je velmi podobný jednomu z těch, které jsem vnoučatům darovala. Nechtěla jsem tomu uvěřit, ale vešla jsem dovnitř a uviděla i další šperky z naší rodinné šperkovnice. Zůstala jsem naprosto zlomená a znechucená.
Koupila jsem šperky zpět za peníze, které jsem jim chtěla dát
Chvíli jsem to všechno vstřebávala, ale pak jsem se rozhodla, že nebudu jen mlčky přihlížet. Už několik let šetřím peníze, které jsem chtěla odkázat právě vnoučatům, teď jsem se je rozhodla vzít a koupit za ně šperky zpět. Zlatníkovi jsem ani neřekla, jaký je celý příběh, protože se za něj sama stydím.
Co dál?
Šperky mám tedy zpět, schovala jsem je na nové místo a před rodinou se tvářím, jakoby se nic nestalo. Vnoučata už ode mě nic nedostanou, ale tím se moje rána na duši nevyléčí. Cítím se zrazená a podvedená a nevím, jak s nimi budu dále vycházet.
