V Chorvatsku jsem se seznámil s ženou z Prahy. Měsíc po návratu mi napsala, že se mnou čeká dítě

Do Chorvatska jsem odjel s partou kamarádů. Naším plánem bylo odpočívat, pít víno na pláži a občas vyrazit na výlet lodí. Jeden večer jsme seděli v malé restauraci u přístavu a tam jsem ji poprvé uviděl. Seděla u stolu se svou kamarádkou, smála se a já jsem se nemohl ubránit tomu, že ji pořád sleduji. Nakonec jsem sebral odvahu, oslovil ji a zjistil, že je z Prahy. Slovo dalo slovo a začali jsme se vídat.

V Chorvatsku jsme spolu strávili pár dní. Chodili jsme na večeře, povídali si do noci a koupali se v moři. Bylo to lehkovážné, takové, jaké letní románky bývají. Nemyslel jsem na budoucnost, jen jsem si užíval přítomnost. Ona byla otevřená, veselá a dokázala mě rozesmát. Když jsme se loučili, řekl jsem si, že to bylo krásné, ale po návratu domů to vyšumí. Vyměnili jsme si kontakty, ale nečekal jsem, že z toho bude něco víc.

Po příjezdu zpátky do Česka jsem se vrátil do práce a na celé Chorvatsko jsem vzpomínal jen občas. Bylo to jako sen, který rychle skončil. Sem tam jsme si napsali, ale nic, co by naznačovalo, že se něco chystá. Až jednoho večera mi přišla zpráva, která mě úplně vyvedla z rovnováhy. Psala mi, že je těhotná a že dítě je moje.

Seděl jsem u stolu a zíral na telefon. Nedokázal jsem to hned pobrat. V hlavě mi běžely otázky, jestli to myslí vážně, jestli si je jistá a co to pro mě znamená. Zavolali jsme si a ona mluvila naprosto klidně. Řekla mi, že to zjistila nedávno a že je rozhodnutá si dítě nechat. Bylo vidět, že má v sobě jasno, zatímco já jsem cítil jen chaos.

První reakce byla panika. Ještě nikdy jsem nebyl v situaci, že bych měl s někým dítě, natož s ženou, kterou znám jen pár týdnů. Přemýšlel jsem nad tím, jestli se do toho zapojit naplno, nebo jestli se držet stranou. Současně jsem ale cítil určitou zodpovědnost. Nešlo už jen o nás dva, ale o nový život, který vznikl z pár letních večerů u moře.

Nakonec jsme se domluvili, že se potkáme v Praze. Seděli jsme v kavárně a mluvili hodiny. Viděl jsem na ní, že se nebojí a že ví, do čeho jde. Já jsem měl stále obavy, ale zároveň jsem si začal uvědomovat, že to není konec světa. Že to může být začátek něčeho úplně nového. Mluvil jsem o svých obavách a ona mě poslouchala. Bylo zvláštní, jak rychle se z nás stali dva lidé, kteří musí řešit něco tak zásadního.

Od té chvíle už nebylo cesty zpět. Začali jsme spolu víc komunikovat, poznávat se a plánovat. Nebylo to jednoduché, protože jsme přeskočili fáze, které většina párů prožívá roky. Ale časem jsem se začal těšit. Najednou jsem měl pocit, že i když to přišlo nečekaně, může to být ta nejdůležitější věc, která mě kdy potkala.