Článek
První dny u moře
Každé léto už několik let jezdím k moři do Chorvatska. Mám tam svůj oblíbený hotel, kde jsem se vždy cítila vítaná. Letos mi bylo už pětašedesát, ale přesto jsem se na cestu těšila jako malé dítě. Autobus mě vysadil u známého bílého hotelu, hned vedle borovicového hájku. Uvítali mě s úsměvem, dali mi klíče a já si užívala první večer na terase. Ráno mě probudil šum vln a slunce svítilo přes záclonu. Vešla jsem do jídelny, usadila se ke stolu u okna a vychutnávala si čerstvé ovoce, croissanty a dobrou kávu. Byla jsem šťastná.
První stín na dovolené
Třetí den u snídaně jsem si všimla, že mě obsluha trochu podezíravě sleduje. Nevěnovala jsem tomu pozornost, myslela jsem, že si něco namlouvám. Měla jsem u talíře kousek melounu a jogurt, rozhodla jsem se vzít si ještě rohlík, abych si ho mohla dát později na pláži. Schovala jsem ho do tašky, jak jsem to dělávala vždy, aby mi tam přes den nekručelo v břiše. V tu chvíli mě oslovil mladý číšník. Přišel ke mně, díval se na tašku a řekl mi, že bych neměla odnášet jídlo z jídelny. Vysvětlila jsem mu, že to je jen rohlík, že si ho dám odpoledne, a že to přece nikoho nepoškodí. Neřekl už nic, ale díval se na mě nepříjemně.
Otevřené obvinění
Další ráno se situace vyhrotila. Sotva jsem si sedla ke stolu, přišla ke mně vedoucí hotelu s přísným výrazem. Požádala mě, ať s ní jdu bokem. Dovedla mě do malé kanceláře a začala vysvětlovat, že jsem byla viděna, jak si balím jídlo do tašky a odnáším ho na pláž. Snažila jsem se jí klidně říct, že jsem si vzala jen ten rohlík, nic víc, a že mi to vždy v minulých letech tolerovali. Vedoucí však zavrtěla hlavou a řekla, že už několik hostů z Česka bylo nařčeno z toho, že si z jídelny odnášejí celé svačiny, a že takové chování je u Čechů běžné. Ta věta mě zasáhla jako ledová sprcha. Nedokázala jsem uvěřit, že mě někdo takhle škatulkuje podle národnosti.
Pocit ponížení
Neměla žádné důkazy. Řekla jen, že mě viděli, jak něco dávám do tašky, a že jí to stačí. Nevěděla jsem, co na to říct. V tašce už nebylo nic, rohlík jsem snědla dávno na pláži. Připadala jsem si hrozně ponížená a trapná. Vysvětlovala jsem, že jsem jejich hotel vždy chválila, že tam jezdím mnoho let a že bych jim nikdy neudělala ostudu. Ona jen pokrčila rameny a pronesla, že mě žádá, abych to už víckrát nedělala, jinak budu muset odejít.
