Článek
Byla to běžná návštěva obchodu, kam chodím léta
Nakupuju tam pravidelně, sama i s rodinou. Znám to tam, znám některé zaměstnance. Vzala jsem tři věci, šla k samoobslužné pokladně a pípala jako obvykle. Kartu jsem přiložila, ale systém ji odmítl. Zkusila jsem to znovu. Zase nic. Nevadí, říkala jsem si, může to být chyba čtečky.
O pomoc jsem požádala zaměstnankyni
Přišla otrávená, tvářila se, jako bych ji obtěžovala. Zkusila kartu zastrčit, ale výsledek byl stejný. Místo snahy mi pomoct nebo navrhnout jiné řešení se ke mně otočila a nahlas prohlásila, že pokud nemám čím platit, neměla bych vůbec nakupovat. Otočila se a odešla.
Začali se smát další lidé z obsluhy
Další prodavačka na mě hodila pohled, jako bych byla nějaký podvodník. Jeden mladý brigádník dokonce poznamenal, že prý „další, co si myslí, že se všechno dá ukrást, když to pípá samo“. Neřekla jsem ani slovo. Jen jsem tam stála, mezi lidmi, kteří mě ignorovali, a připadala si jako obtížný hmyz.
Žádnou jinou možnost mi nedali
Zeptala jsem se, jestli můžu zaplatit hotově, protože jsem měla i nějakou hotovost, ale údajně byly všechny běžné pokladny uzavřené a platit hotově prý nešlo. Prý si mám nákup vrátit do regálů, nebo ať to nechám ležet, že na to nemají lidi. Vlastně mě vyhodili. Tak jsem to tam nechala a odešla.
Už se tam vracet nechci
Nejde o ten nákup, nejde ani o ty tři položky, co jsem tam nechala. Jde o přístup. O to, jak rychle dokážou udělat z platícího zákazníka obtížný problém, kterého se chtějí zbavit. Cítím se jako někdo, kdo překáží jen tím, že se odvážil přijít.
