Článek
Potřebovala jsem jen pár věcí
Byla jsem po práci a chtěla jsem si rychle koupit sprchový gel a něco lehkého na večeři. Vzala jsem si malý košík, procházela regály, poslouchala hudbu ve sluchátkách a nijak zvlášť nespěchala. Všechno jsem si napípala u samoobslužné pokladny, zaplatila kartou, schovala účtenku do kabelky a vyrazila ke vchodu.
Jen co jsem prošla kolem rámu, zastavil mě člen ostrahy. Nezeptal se, jestli mi může položit otázku nebo jestli něco nepotřebuji. Řekl jen, ať ho následuji. Zaskočilo mě to, ale nenapadlo mě nic jiného než ho poslechnout. Vedl mě do místnosti vzadu za pokladnami a cestou mi nijak nevysvětlil, o co jde.
Prý jsem si něco schovala do kabelky
V místnosti už čekala další pracovnice ochranky. Řekli mi, že si mě všimli na kamerách a že mám podezřelé chování. Údajně jsem si měla dát nějaké zboží do kabelky ještě před zaplacením. Neřekli, co přesně jsem měla ukrást. Jen že se jim to celé nezdálo. Nabídla jsem, že jim kabelku klidně ukážu, a také účtenku. Prý už ale zavolali policii a mám počkat.
Policie přijela a celá situace dostala jiný rozměr
Dva policisté přišli asi po deseti minutách. Jeden z nich si vyslechl moji verzi, podíval se na účtenku i do kabelky. Druhý mezitím mluvil s ochrankou. Byla jsem naprosto klidná, protože jsem věděla, že jsem nic neudělala. Po chvíli jsem zaslechla, jak jeden z policistů říká, že takové obvinění bez důkazů je zbytečné a že podezření rozhodně nestačí.
Výsledkem byla jen rozpačitá omluva
Ochranka se nakonec omluvila. Ne nějak výrazně, ale spíš jen formálně, že šlo nejspíš o nedorozumění. Celé to působilo jako pokus zamést situaci pod koberec. V tu chvíli už jsem ale neměla sílu nic řešit. Byla jsem unavená, otrávená a cítila jsem, že i když jsem odešla bez záznamu, něco ve mně zůstalo narušené.
