Článek
Když jste stará, lidé vás neberou vážně
Vždy mě fascinovalo, jak rychle se lidé rozhodnou, co jste zač, jen podle toho, co máte na sobě. V ten den jsem si vzala svůj oblíbený kabát, který nosím na zahrádku i do divadla. Cítila jsem se v něm pohodlně. Když jsem vešla do obchodu s elektronikou, netušila jsem, že bude mým vzhledem někdo tak zaujatý.
Zamířila jsem rovnou k pultu a zeptala se na nejnovější model chytrého telefonu, protože ten starý už pomalu dosluhoval. Prodavač se na mě podíval způsobem, který bych si pamatovala i poslepu. Usmál se takovým tím úsměvem, který člověk nahodí, když nechce být otevřeně posměšný, ale vlastně je. Řekl, že tenhle model je „dost drahý“ a ukázal mi levnější varianty.
Snažili se mě rychle odbýt
Snažila jsem se ptát na technické parametry, ale odpovědi byly stručné a odbyté. Chovali se ke mně, jako bych stejně ničemu nerozuměla. Jeden se dokonce zeptal, jestli chci ten telefon pro vnouče. Podívala jsem se na něj a klidně odpověděla, že ne, že ho potřebuji pro sebe. Chtěla jsem ten model, protože mi vyhovoval. Přesto mě zkoušeli přemluvit na levnější varianty, že prý „na základní použití stačí“.
Vytáhla jsem obálku s hotovostí a položila ji na pult. Prodavač ztuhl. Jeho kolega, který předtím poznámku o vnoučeti slyšel a zasmál se, přestal mluvit. Ten, který mě obsluhoval, řekl, že si tedy telefon připraví, a šel dozadu. Měla jsem chuť odejít, ale pak jsem si řekla, že jim to jen tak nenechám.
Mysleli si, že jsem jen další neškodná stařenka
Když se vrátil, řekla jsem mu, že znám ten model důvěrně. Vysvětlila jsem, že naše firma dodává software, přes který jim běží celý pokladní systém. Nejdřív mi nevěřil. Pak jsem mu řekla jméno firmy, které se očividně snažil spojit si s něčím, co už slyšel. Přes dvacet let jsme dělali zakázky pro různé operátory. Nic, co by se dalo snadno vysvětlit, ale rozhodně nic, co bych vymyslela na místě. Když jsem dodala jméno svého bývalého kolegy, který dnes sedí ve vedení jednoho z jejich dodavatelů, prodavač zčervenal.
Jeden z nich pronesl tiše: „To snad není možné.“ A byl klid. Najednou nikdo nespěchal. Začali se ptát, odkdy dělám v oboru, jestli ten software ještě vyvíjíme, a kde jsme se vlastně naučili to, co děláme.
Koupila jsem si telefon, ale vzpomínku už ze sebe nesmyjí
Ten telefon jsem si nakonec koupila. Ale ne kvůli nim. Kvůli sobě. A než jsem odešla, podívala jsem se jim do očí a řekla jim, že příště by mohli nejdřív poslouchat a až potom soudit.
