Článek
Úplně obyčejné ráno
Byla jsem v kuchyni, připravovala si čaj a rozklikla zprávu, kterou mi právě poslal můj vnuk. Nepsal často, takže mě potěšilo, že se ozval. Jenže místo klasického „ahoj babi“ jsem četla větu, u které mi okamžitě zatrnulo.
Ten dědek je fakt nesnesitelnej, bejt s ním pod jednou střechou, tak si hodím mašli.
Nemohla jsem uvěřit vlastním očím
Zprávu jsem si přečetla několikrát. Můj manžel, tedy jeho děda, není nejlehčí povaha, to je pravda. Umí být sarkastický, občas protivný a má potřebu mít poslední slovo. Ale že by ho takto nenáviděl? Že by o něm mluvil tímto způsobem?
Snažila jsem se to pochopit
Říkala jsem si, že možná měl jen špatný den. Třeba se doma pohádali, nebo ho děda něčím rozčílil. Ale zároveň mi to připadalo příliš tvrdé na to, aby to byl jen výbuch emocí. Psát o někom z rodiny, že by s ním nemohl žít, a přirovnávat to k něčemu tak temnému?
Rozhodla jsem se nepsat hned zpátky
Zprávu jsem nechala být. Potřebovala jsem si to promyslet. Odpoledne mi přišla další zpráva, tentokrát už očividně určená mně. „Babi, promiň, ta zpráva byla omylem, měla jít klukům. Nechtěl jsem ti ublížit.“
Došlo na upřímný rozhovor
Zavolala jsem mu a požádala ho, aby za mnou přišel. Nechtěla jsem mu nic vyčítat po telefonu. Když dorazil, bylo na něm vidět, že ho to mrzí. Přiznal, že s dědou často narážejí. Že je prý protivný, všechno komentuje a vnuk má pocit, že ho nikdy nebere vážně.
Měla jsem v sobě rozpor
Na jednu stranu jsem rozuměla tomu, že jejich vztah není ideální. Na druhou stranu jsem byla smutná, že to neřešil jinak než pomlouváním. Řekla jsem mu, že chápu, že je to těžké, ale že bych čekala trochu víc úcty. Ne ke mně, ale k člověku, který pro něj také něco znamenal.
Závěr bez omluv a bez výčitek
Nečekala jsem, že mi padne kolem krku. Ale podíval se na mě a řekl, že ví, že to přehnal. Že se s tím pokusí něco udělat. A já jen kývla. Protože i když mě to mrzelo, vím, že vztahy nejsou jednoduché. Ani v rodině.
