Článek
Šperky, které mě provázely celý život
Odjakživa jsem si vážila několika kousků zlata, které jsem dostala v různých etapách života. Měla jsem prstýnek od svého manžela k výročí, náušnice od rodičů a řetízek, který jsem kdysi dostala při narození syna. Nebyly to jen drahé věci, ale hlavně vzpomínky. Často jsem je ani nenosila, jen jsem se na ně dívala a připomínala si chvíle, kdy jsem je dostala.
Nečekané zklamání
Můj vnuk začal v poslední době chodit často ke mně domů. Byla jsem ráda, že má zájem, protože jsem si myslela, že k sobě máme blízko. Vůbec by mě nenapadlo, že něco chystá. Jednoho dne jsem si všimla, že krabička se šperky není tam, kde vždycky bývala. Nejprve jsem myslela, že jsem ji jen přemístila. Po několika hodinách hledání mi ale bylo jasné, že zmizela.
Krutá pravda
Trvalo mi pár dní, než jsem se od sousedky dozvěděla, že viděla vnuka u místního bazaru. Zašla jsem tam a skutečně, část mých šperků ležela ve vitríně. Srdce se mi sevřelo. Věděla jsem, že bez dokladů je zpátky nedostanu, ale hlavně jsem si uvědomila, že je tam donesl někdo, komu jsem bezmezně věřila. Některé kousky se mi nakonec podařilo odkoupit, i když za mnohem vyšší cenu, než za jakou je vnuk prodal. Většina už ale byla dávno pryč, prodaná nebo dokonce roztavená. Ta představa mě bolela ještě víc než samotná krádež.
Rozhovor se synem
Snažila jsem se o tom mluvit se synem. Doufala jsem, že se zastane a pomůže mi situaci řešit. Jenže jeho reakce byla úplně jiná. Řekl mi, že jsem na vnuka moc měkká a že jsem si měla dávat větší pozor. Přidával i slova, že jsem ho k tomu vlastně sama přivedla, protože jsem mu vždycky všechno dovolila. Ta věta mě zasáhla víc než samotná krádež. Čekala jsem pochopení, ale dostalo se mi jen výčitek.
Pocity viny a prázdnoty
Dlouho jsem přemýšlela, jestli má pravdu. Možná jsem byla příliš důvěřivá a snadná oběť. Jenže přece člověk nečeká, že vlastní vnuk ho připraví o věci, které mají nejen peněžní, ale hlavně citovou hodnotu. Měla jsem pocit, že jsem přišla o kus sebe. Každý z těch šperků byl svázaný s někým, koho jsem milovala. A teď jsou pryč.
Jak se s tím vyrovnávám
Od té doby se snažím být obezřetnější. Vnuka jsem už u sebe doma neviděla a ani nevím, jestli o to vůbec stojím. Část mé důvěry v rodinu se rozpadla. Přesto nechci zahořknout. Pořád věřím, že rodinné vztahy mají smysl, i když mě zradili ti, od kterých bych to nejméně čekala. Jen už nedokážu věřit tak slepě jako dřív.
