Článek
Cesta, která se zvrtla
Byl chladný listopadový podvečer, vracela jsem se z víkendu na chalupě. Celý den jsem strávila venku, uklízela zahradu a pomáhala s těžkou prací. Když jsem večer sedla do vlaku, měla jsem vlasy schované pod čepicí a na sobě starou pracovní bundu. Po příjezdu do města jsem si vzpomněla, že jsem nechala služební dokumenty v kanceláři, a vydala se rovnou do budovy firmy.
První pohled rozhodl
Jakmile jsem vstoupila do vestibulu, vrátný si mě okamžitě všiml. Postavil se mezi mě a turnikety s výrazem plným podezření. „Sem nemůžete, madam, tohle je soukromý objekt,“ řekl bez zaváhání. Na vteřinu jsem zůstala stát a pak jsem mu klidně odpověděla, že tu pracuji. Jeho oči přejely moje boty a bundu a bylo jasné, že mi nevěří ani slovo.
Nepříjemná konfrontace
Řekla jsem mu, že nemám kartu, protože je nahoře v kanceláři spolu s dokumenty, pro které jsem přišla. Vrátný jen zavrtěl hlavou a trval na tom, že bez průkazu mě nepustí. V tu chvíli jsem z kapsy vytáhla občanský průkaz. Podala jsem mu ho s pocitem, že už nemám jinou možnost.
Omluva a změna tónu
Jakmile se podíval na jméno, jeho tvář ztuhla. V očích se mu objevil šok a rychle vzhlédl. „Vy jste paní ředitelka?“ vydechl a bylo vidět, jak se mu mění výraz v obličeji. Zmateně mi podal doklad zpět a okamžitě začal koktat omluvy. Odsunul turniket a téměř ceremoniálně mě pozval dál. V ten moment jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo zlobit. Celou dobu mě považoval za bezdomovkyni a přitom jsem byla žena, která tu vedla celou společnost.
Co mi to dalo
Když jsem šla nahoru pro dokumenty, cítila jsem zvláštní směs emocí. Bylo mi jasné, že vrátný jen dělal svou práci a nechtěl nikoho urazit. Ale zároveň mě zaskočilo, jak rychle si člověk dokáže vytvořit obraz o druhém jen podle oblečení a unaveného výrazu. Ten večer mi připomněl, jak důležité je dívat se za první dojem. A možná i to, že i ředitelka někdy vypadá, jako by potřebovala najít teplé místo, kde si odpočine.
