Článek
Zbytečná agrese hned od dveří
Tramvaj byla plná, jak to v ranní špičce bývá. Všichni jsme stáli natěsnaní, žádná místa k sezení nezbyla. Na další zastávce přistoupila mladá žena s kočárkem a místo obyčejného „s dovolením“ nebo alespoň pohledu, kterým by naznačila, že potřebuje místo, okamžitě spustila.
Začala nadávat do prostoru. „To se tu nenajde nikdo slušnej, kdo pustí matku s dítětem?“ Očividně to mířila na staršího pána, který seděl u místa pro invalidy a maminky s kočárky. Jenže ten pán měl hole a sotva se držel. Vypadalo to, že vůbec netuší, co se děje.
Pán se jen díval z okna
Seděl a mlčel. Možná neslyšel dobře, možná nepochopil, že je to namířené proti němu. Ale žena byla stále hlasitější. „To je hrozný, důchodci dneska jen berou důchody a ještě zabíraj místo!“ V tu chvíli mi ruply nervy.
Otočila jsem se k ní
Bez křiku. Jen jsem řekla, že pán má hole a těžko může stát. Že v tramvaji nikdo nesedí jen tak z pohodlí, ale protože musí. A že s kočárkem má nárok na místo, ale ne na to, aby se chovala jako buldozer.
Řekla jsem jí, že být matkou neznamená být automaticky středem vesmíru. Že si nevšimla volného místa na druhé straně a že místo hysterického útoku by stačilo se podívat kolem. Tramvaj v tu chvíli ztichla.
Zalapala po dechu a změnila tón
Chvíli mlčela. Pak něco zamumlala, že měla špatné ráno, že je nevyspalá a dítě celou noc brečelo. A že ji mrzí, jestli to tak vyznělo. Neomluvila se přímo, ale bylo jasné, že jí došlo, že přestřelila.
Důchodce se usmál a poděkoval
Když vystupoval, pomalu se zvedl a otočil se na mě. Řekl jen: „Děkuju, paní. Dnes je to poprvé, co se mě někdo zastal.“ A pak pomalu vystoupil. Nikdo jiný v tramvaji se neozval. Ale možná to bylo dobře.
Nešlo mi o hádku, ale o princip
Nemám ráda, když někdo zneužívá situaci jen proto, že má pocit, že mu celý svět něco dluží. Být matkou je náročné. Být starý a nemocný taky. A kdo si to neuvědomuje, měl by občas místo křiku zkusit podívat se kolem sebe.
