Článek
Ranní tlačenice
Bylo něco po sedmé ráno a autobus přijel už dost plný. Uvnitř to vypadalo jako vždycky – lidi namačkaní u tyčí, každý ve svém světě. Procpal jsem se dozadu a zahlédl dvousedadlo, na kterém seděla žena. Vedle ní neležel člověk, ale velká šedá taška. Vypadala těžce a trochu přeplněně. Zeptal jsem se, jestli si ji může dát na klín, že bych si rád sedl.
Nepřístupnost
Žena se ani neotočila. S kamenným výrazem pronesla, že taška zůstane, kde je. Prý si ji tam dala schválně a vedle sebe nikoho nechce. Chvíli jsem na ni nevěřícně koukal. Místa bylo málo, kolem nás se lidé drželi madel a balancovali v pohybu. Ale ona měla jasno. Celé sedadlo bylo podle ní její.
Sedl jsem si
Neřekl jsem nic. Jen jsem udělal krok blíž, otočil se a sedl si. Přímo na její tašku. Byla tvrdá, nepříjemná, něco v ní chrastilo. Žena se napřímila, zalapala po dechu a sykla: „To snad nemyslíte vážně.“ Ani jsem se na ni nepodíval. Seděl jsem rovně a díval se před sebe. Cítil jsem, jak se napětí kolem nás dalo krájet.
Napjaté ticho
V autobuse zavládlo ticho, jako by se na okamžik všichni přestali hýbat. Nikdo nic neřekl, ale periferně jsem vnímal, že nás lidé sledují. Někteří zřejmě čekali, že se rozjede hádka, jiní jen mlčky souhlasili. Seděl jsem dál, ani jsem se nehnul. Žena vedle mě nasupeně poposedla a celou dobu zírala z okna.
Konec beze slov
Po třech zastávkách vstala. Zprudka zatáhla za tašku, kterou jsem trochu nadzvedl, aby ji mohla vytáhnout. Cukla mi bokem, jako by se bála doteku. Uštěpačně řekla: „Příště buďte trochu slušnější,“ a vyšla ven. Jen jsem zůstal sedět. Nikdo netleskal, ale pár pohledů směrem ke mně mi napovědělo, že jsem nebyl sám, komu se ulevilo.
