Článek
V zásadě ukončení jakéhokoliv vztahu bývá bolestivou záležitostí, přičemž ještě bolestivější bývá vyrovnat se a vnitřně se smířit s nově nastupujícími emocemi.
V lidském životě každé ukončení něčeho, na co jsme byli zvyklí, přináší pocity zmatku, samoty, osamění a prázdnoty. Ačkoliv se jedná o dramatický obrat, málokdy si v danou chvíli dokáže připustit, že se nejedná o konec světa. Když cokoliv končí, v ten samý moment začíná něco nového. Naráz se mohou objevit nové možnosti a prostor, ve kterém průvan vyvětrá zápach minulosti. Je prospěšné pohlížet na danou situaci převážně regresně.
„Dobře se píše, těžce se dělá,“ možná pronesete, pokud si rozchodem právě procházíte. Pokuste se alespoň na chvilenku přibrzdit své emoce a nesnažte se tlačit na co nejrychlejší vyhledání převozníka nebo nějaké berličky. Převoznictví a ani berličky nepomáhají. Podvědomá dynamika co nejrychleji na odžitou zkušenost zapomenout vám možná krátkodobě uleví. Ale s příchodem prvního hlubšího emocionálního prožitku napěchovaný tlakový hrnec vybouchne a budete se cítit pod psa několikanásobně delší dobu.
Obecně platí, že doba, po kterou jsme sami sebe do něčeho projektovali, se rovná minimálně polovině délky této doby k uzdravení následků. O čem to mluvím?
Například si představte, že se seznámíte s dokonalým protějškem. Přibližně první rok do sebe budete růžově zamilovaní. Když ne oba, tak jeden bude projektovat do druhého vyšší náklonnost. Čím více se budete blížit pomyslné hranici jednoho roku, tím více si budete všímat, že tu a tam něco zaskřípe. Oním zaskřípe, mám na mysli různá varování, která se trendově označují jako „red flag“. Ti, kteří se uzdravují a mají zkušenost s projevem některých varování, budou citlivější a ostražitější. Také budou mít tendenci netolerovat odžité zkušenosti.
Tak to máme první rok a dejme tomu, že zatnete zuby a s mírnými peripetiemi společně oslavíte tři roky partnerského vztahu. Někdy dříve, ale přibližně kolem třetího roku se situace vyhrocuje, protože je na čase váš vztah někam posunout či ukotvit. Malé zažehnané krize nahrazuje kritický stav. Velké krize většinou přicházejí s tím, jak se vztah mění a vyvíjí. Bývá to manželství, potomek, hypotéka a kdo ví co ještě. Bude-li se jednat o zdravý vztah, pravděpodobně k takovému žití a bytí dojdete zcela plynule.
Jenže píšu o narcistech a to je sakra nevyzpytatelné žití a nestabilní bytí. Jakmile narcista pocítí tlak na jeho odpovědnost, bude jeho potřebou se z takového tlaku na závazek elegantně vyvléknout. Tedy vztah s narcistou se blíží do finále a jednoho krásného dne skončí. Je jedno, kdo z vás bouchne do stolu a zamítne návrh několikáté šance o návrat a vztah definitivně ukončí. Po třech, pěti, deseti, dvaceti letech s narcistou byste chtěli být naprosto v pohodě a vysmátí jak dva grepy hned do druhého dne? Omyl!
Ono tedy po jakémkoliv ukončení vztahu se člověk cítí víc než rozporuplně. Avšak po narcistickém vymývání mozku se budete cítit jako největší nula s razítkem na čele. Mohou se objevit nekontrolovatelné emoční výbuchy v těsném sledu. Od žárlivosti a vzteku po lítost až ke vzdoru a pomstě. Jednou tak a podruhé jinak, protože nebudete sami se sebou doma.
Zájmeno „já“ je v harmonickém vztahu respektováno a milováno, přičemž oba dva budujete zájmeno „my“.
V narcistickém vtahu je vaše „já“ vlastněno a zneužíváno do podoby zájmena „ona“. Oba dva tvoříte pár „on a ona“ pod cukrem a bičem majetnictví se zájmeno „my“ objeví jen a výhradně na veřejnosti. A právě zájmeno „já“ jste si nechali dobrovolně ukrást za zavřenými dveřmi. Vaše „já“ zmizelo někde tratolišti dějin a bylo převálcováno zájmenem „on“. „Co onbude mít k večeři, si zítra obleče, jak se tam dostane, a tak dále. On, zejména on musí být obstarán.“
Změny se obvykle projevují bolestí. Tedy bolavé „já“ kdesi v hlubokém podvědomí křičí: „Jak si mi to mohla udělat?“ a vy natahujete své ruce k „on“, který tam není a nikdy pro vás nebyl.
Tady se někde obvykle rozjíždí problémy s emoční regulací a nejčastěji jsem se v praxi setkala s Echoismem, tedy pokud má klient silné vazby na své zkušenosti s rodiči nebo pečovateli z dětství. Echoismus je výsledkem narcistického rodičovství (nepřebírat kontrolu nad činy druhého) a nemá nic společného se spoluzávislostí (řídit a přebírat kontrolu nad činy druhého). Představte si přímku, na jejímž začátku jsou lidé, kteří splňují kritéria pro narcistickou poruchu osobnosti a na konci najdete echoisty. Uprostřed této přímky bývají lidé s různorodou formou narcismu, neboť narcismus nemusí být vždy zlou silou, za kterou se obvykle vydává.
Je důležité mít dobrého terapeuta a možná i dobré přátele (nikoliv létající opice), kteří vám poskytnou podporu, když se budete vyrovnávat s následky stresové nebo traumatické události a ukotvovat v sobě nové změny.
Nejnáročnějšími emocemi, na které je třeba dát si prostor, jsou stud a vztek. Stud za to, že jste na konci emocionálního zneužívání. Vztek na sebe za to, že jste dopustili, aby s vámi tak špatně zacházeli. Sebezničující myšlenky vás budou doprovázet peklem nejšílenějších detailů, které vám najednou budou vystupovat ze tmy a dávat smysl. Proč jen jste je neviděli dříve? Jak jsem mohla být tak slepá? Kdybych byl býval, a tisíce dalších jiných slýchávám ve své praxi každý den.
Opakovaná fráze o tom, že to není vaše vina a že je potřeba si dopřát tolik času, kolik budete potřebovat, abyste se uzdravovali svým vlastním tempem, se stala stereotypem, který nějak u klientů nezabíral. Efekt se podezřele vytrácel a při každé následující schůzce se klienti vraceli s mírnějším projevem bolavých emocí, ale s převažující tendencí, se k nim vracet jako bychom jeli znovu od začátku.
Pohledem nezaujatého člověka by se dalo říci, že se nedokázali od emoční bolesti nijak oprostit. Zamilovali se do ní a chtěli se o ní jen podělit, nikoliv jí propustit. Skoro to někdy vypadalo, že si v této emoční bolesti tak nějak libují, že se vyžívají ve vnitřních dramatech, aniž by si uvědomovali, jak moc si sami sobě ubližují. Bylo to jako poslouchat ohranou desku s názvem písně „Proč“. Ublížení, opuštění, vztek, bezradnost, výčitky, obavy a strach, msta, motivace, dravost, zlost, pláč a plachý úsměv člověka, který šel tím směrem, kam vítr hnal jeho plášť.
Přemýšlela jsem, jak takovým klientům efektivně pomoci a napadlo mne pořídit do terapií bicí nástroj. Shodou okolností mi kamarád nabídl dvě konga. Že se jedná zrovna o konga, není až tak důležité. Možná budete vědět proč.
Ne, nemám tendenci učit své klienty hrát na bicí nástroje (ačkoliv mám zvuk bubnů velmi ráda, hrát na ně neumím), ale jedná se o velmi praktický terapeutický nástroj. Klidně bych doporučila každému, kdo ukončil jakýkoliv vztah, aby si opatřil nějaký zvuky vyluzující nástroj. I kdyby to měl být plechový hrnec nebo tamburína.
Nepřišla jsem na žádný zázrak a nejedná se o převratný objev. Chtěla jsem vyzkoušet alternativně kreativní terapii za účelem odklonit negativní myšlenky klientů v důsledku posttraumatického stresu.
Vzpomněla jsem si na malé děti. Ačkoliv sotva „doťapkají“ ke kuchyňské lince, rychle se naučí otvírat její dvířka a s nadšeným zájmem hledají poklady ve spodních skříňkách. Když objeví poklice, nejlépe plechové poklice, to je radosti ze zvuku! Škoda, že to netrvá věčně, protože mozek potřebuje objevovat nové a nové pocity radosti. Bohužel si později pomáháme stimulanty, kterými si dočasně zlepšujeme duševní nebo tělesné funkce.
Jinými slovy chci říci, že je někdy potřeba přistoupit k alternativním zkušenostem při uzdravování traumat z narcistických vztahů. Hra na jakýkoliv hudební včetně zmiňovaného bubnování přináší jedinečnou příležitost, jak získat zpět svou mysl a svou identitu. Vytvoří se prostor pro proces vnitřního mentálního dialogu, aniž bychom vyslovili jediné slovo. Za doprovodu zvuků, jimiž jsme sami tvůrci, znovu otevíráme svou náruč sami sobě a regulujeme emoční chaos, který byť se snažíme dovedně skrývat, stejně neunikne zkušenému zraku druhého.
Pokud se výše popsaná první fáze osvědčí, obvykle přistupuji k druhé fázi, ve které chci, aby si klienti zvolili takový zvuk, kterým ukončí jednotlivé etapy. Ti zdatnější se mohou pokusit o krátkou skladbu. Tím zvukem uzavíráme pomyslné malé kroky z celého negativního emočního balastu. Možná se vám to teď nezdá, ale pokud dokážete sebrat odvahu a odpustit sami sobě za doprovodu jakéhokoliv zvuku, budete si více pamatovat onen zvuk, kterým se budete kdykoliv vracet zpět, když se vám myšlenky rozutečou a mozek se vás bude snažit vrátit do starých zajetých kolejí.
Potřebujete rozmotat utaženou smyčku emocí, zvyků a závislostí. Mozek je však jiného názoru. A to je celý problém.
V podstatě se jedná o emoční závislost, kterou jste si 30 dní trénovali do zvyku. Projekcí jste pracovali na plátně a zvyk toto plátno zarámoval do obrazu. Nebylo to až tak těžké, protože vám s tím vším někdo dokonale a důsledně pomáhal. A je tady! Váš dokonalý obraz, který jste milovali. Nikoliv partner, ale obraz je váš úplně celý, celičký! Vnímáte onen rozdíl mezi obrazem a realitou?
Jenže nic netrvá věčně a do obrazu se nám začali pouštět moli.
A teď je na vás jestli obraz zlikvidujete a vytvoříte nový a lepší. Vymete všechny zbytky zahnívajících rozežraných fragmentů a začnete znovu.
Anebo starý obraz budete sanovat tak dlouho, až se sám rozpadne a vy budete nad tlejícími pilinami starého obrazu plakat a do nekonečna stavět nové, avšak stejně špatné obrazy. Chybou bude, že se pokaždé rozpadnou, protože budou stát na sakra špatných základech.
Proto se váš mozek neustále vrací a než by smyčku povoloval, bude se jí snažit ještě více utahovat, protože se zamiloval do starého a z nového má strach. Je to jeho zvyk a pohodlnost. Bubnování je dostatečně silné na to, aby se mozek odpoutal od staré smyčky a začal pracovat na smyčce nové. Potřebujeme, aby mozek opustil staré smyčky a více energie investoval do smyček nových. Pozvolna a ve svém tempu se učíme novým návykům.
Ostatně v jaké jste náladě? Kterým hudebním nástrojem byste svou náladu nejlépe vyjádřili? Měli jste společnou píseň, kterou dnes nemůžete ani slyšet? Fajn, tak tohle si mozek pamatuje, tak proč ho nenaučit na jiný tón. A navíc takový, který vyprodukujete sami z vlastní iniciativy za účelem úplně nového zdravého života a bez ohledu na to, co tomu všemu předcházelo!
Následující informace pomáhají vysvětlit některá dlouhodobá poškození a proces jejich uzdravování: … a víte co, nebudu to dávat do tohoto článku. Pakliže vás zajímá toto téma, navštivte můj autorský medailonek, kde najdete odkaz pro své další informace a rady.
Ave poustevníci!
