Článek
Je to také o tom, jak vidíte sami sebe. K jakému prostředí a modelu projevů nejvíce inklinujete. Osobnost se formuje od raného dětského věku. Je utvářena směsí vašeho okolí a genů předávaných od vašich rodičů.
Děti se obvykle časem naučí správně porozumět sociálním podnětům a jednat. Směs vašeho okolí a genů, které vám byly předány, může hrát roli při rozvoji schizoidní poruchy osobnosti, ačkoliv ani toto tvrzení nemusí být správné, protože mnoho projevů chování nelze jednoznačně klasifikovat. Klidně se může jednat o disociaci, ale stejně tak i o hraniční poruchu osobnosti.
V dnešním článku si tak trochu odeběhnu od svého typického žánru a podíváme se, jaký může mít vliv narcistického rodičovství na dítě. Respektive popisuji jen docela malinký střípek ze současné praxe.
Končila jsem sezení s Karolínou, třináctiletou klientkou, která mne začala navštěvovat na začátku minulého roku. Tenkrát přišla se svými rodiči s tím, že je problematická ve své komunikaci, nezodpovědná, někdy se objevuje lhaní a záškoláctví. Zkrátka Karolínka byla přivedena do mé praxe proto, aby se opravila a „byla napravená“. Ano, někdy mám pocit, že nemožné na počkání a zázraky do tří dnů. A jindy, je mi dětských klientů svým způsobem líto, zejména pokud jsou jasným příkladem obětního beránka. A tak to bylo i s Karolínkou. Plyšová hračka zlobí, nezvládáme ji, tak ji svěříme servisu a za pár dní budeme mít zpátky naši hodnou a poslušnou holčičku. Jenže poslušná hodná holčička se mění v mladou vzdorovitou slečnu.
„Ne, žádnou rodinnou terapii zatím nepotřebujeme a není nutná. Víte, jak je teď všechno drahé, musíme platit hypotéku a jsme oba dva pracovně hodně vytížení. Problematická je tady naše Karolína, tak s ní něco udělejte, my si s ní už nevíme rady. A tady máte její hodnocení ze školy. I ve škole nám říkali, že je útočná a agresivní.“
Karolína seděla v křesle s výrazem smutného dítěte bez zájmu o cokoliv. Jakmile za rodiči zaklapli dveře a jejich luxusní SUV opustilo parkoviště, všimla jsem si, že se Karolínce velmi ulevilo a pozitivně se jí změnila nálada.
Zatímco jsme si povídaly, emoce se vybarvovaly a zahájily úklidový rituál, který znamenal konec našeho sezení. Řekla Karolína s dychtivou zvědavostí „Chtěla bych se na něco zeptat.“.
„Ano?“ Zeptala jsem se, neboť bývám hladová po dalších opatrných krůčcích klientů. Mám radost, když se takto ptají, protože otevírají dveře k průzkumným výpravám do temných zákoutí jejich duší.
„Co je to nar- narcis- … narcista?“
„Myslíš narcista?“ Zeptala jsem se pomalu, protože jsem věděla, kam tenhle rozhovor bude směřovat, ale nebyla jsem si jistá.
„Ano, to slovo. Co je to narcista?“ špitla Karolína a doširoka na mne upřela své lísko oříškové oči.
Byl to jeden z těch okamžiků, kterému říkám „last-moment přiznání“ – to bývají výroky klientů, které vysloví verbálně i neverbálně v posledním okamžiku terapie, někdy v době, kdy už drží kliku dveří v ruce a chtějí odejít. Proto jsem zvyklá ukončovat terapii o nějakou tu minutu dříve, než by měla být. Při ukončování terapeutického sezení nedělám vůbec nic a nechávám volně plynout okamžik, kdy mi klient sám hodí k nohám bombu informací.
Bylo to tak časté a obvyklé, že jsem si tuto praktiku osvědčila. Protože zlatý grál každé začínající terapie se pravidelně paradoxně skrývá v době, když má být ukončena.
V případě Karolíny nebylo last-moment přiznání na klice od dveří, ale u věšáku, když si oblékala zimní bundu. Vlastně mne donutila vzdát se drahocenných deseti minut, které mívám mezi klienty, abych získala jasno a vnesla světlo do temného zákoutí Karolíniny duše.
„Proč, kde si to slovo slyšela?“ Zeptala jsem se, protože jsem se obávala její odpovědi.
„Můj táta říkal, že jsem narcis,“ odpověděla Karolína s měkkou nevinností dítěte, které neví, co znamená to, co říká. Byla označena, onálepkována něčím, co cítila, že není dobré a navíc ani nerozuměla, tomu co takové označení v pravé podstatě znamená. A navíc mi bylo jasné, že se jedná pouze o špičku ledovce a čeká nás hodně společné práce.
Ovládl mě okamžik naprostého protipřenosu mých emocionálních reakcí na pocity Karolíny, když jsem prožívala svůj vlastní vnitřní boj. Kde bych s tím měla vůbec začít?
Jako všichni terapeuti praktikující v digitálním věku jsem měla a mám mnoho klientů, kteří toto slovo používají, i když se obvykle jedná o dospělé, plnoleté a svéprávné jedince. Někdy je používání tohoto označení správné, jindy ne, ale na přesnosti nezáleží. Nejdůležitějším prvkem terapeutického procesu je vycházet ze zkušeností a perspektivy klientů.
Použití tohoto slova samo o sobě není alarmující. Jsem ráda za to, když klienti zkoumají a sebevzdělávají se. Ačkoliv klientům připomínám, že by měli být odborníky především sami na sebe a svou situaci a až potom teprve na druhého. V praxi to bohužel bývá opačně.
Víte, čím více se ponoříte do zkoumání svého chování a budete se snažit o klasifikaci svých duševních problémů, dojdete k závěru, že musíte trpět snad všemi duševními poruchami, a to nemluvím o jejich vzájemném prolínání. Budete-li studovat projevy narcismu svého partnera, velmi brzy se může stát, že snadno podlehnete dojmu, že sami můžete nést narcistické prvky. Budete-li studovat disociaci svého dítěte, můžete se dostat ke schizoidním projevům v mezigeneračních vzorcích. Proto tyto studijní digitální závěry klientů nijak nezpochybňuji, avšak bývám obvykle velmi zvědavá, jakou cestou ke svým přesvědčením došli.
Mnoho mých klientů utrpělo nesmírnou psychickou újmu od svého rodiče nebo partnera, který má anebo mohl mít rysy narcistické poruchy osobnosti. Pro mnoho klientů je posilující a osvobozující, když se drží termínu, kterým definují své zkušenosti. Byť se jedná o jejich laické a nepřesné závěry. Toto označení, nebo snad řekněme určitý druh „nálepkování“ jim poskytuje odstup, který potřebují k uzdravení a posunu vpřed.
Ale flagrantní nadužívání označení „narcista“ k popisu každého člověka, který se chová sobecky, zveřejňuje příliš mnoho selfie nebo s nímž člověk nesouhlasí, trivializuje škodu, která byla způsobena těm, kteří trpěli.
Použití označení někoho za „narcistu“ obvykle slouží nálepkujícímu k ponižování lidí. Důrazně škodí zejména u mladých lidí, kteří se chovají způsobem přiměřeně svému věku. V každém případě použití laické domněnky ve formě křivě agresivního označení bývá nesprávné a ve většině případů se jedná o nástroj k ubližování a šikaně. „Ten, kdo takto nálepkuje (škatulkuje nebo si tomu říkejte, jak chcete) se dostává k moci ovládat druhou osobu, bez ohledu na skutečný zdravotní stav zúčastněných osob.“
Aby mohla být narcistická porucha osobnosti diagnostikována, musí nemocný splňovat všeobecná diagnostická kritéria podle Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10). Tyto příznaky navíc nesmějí být přisuzovány poškození mozku či jiné duševní poruše.
Jedná se o tyto body osobnosti:
- excentrická,
- nezdrženlivá,
- nezralá,
- narcistická,
- pasivně-agresivní,
- psychoneurotická.
Tedy „narcista“ nebo osoba s narcistickou poruchou osobnosti musí splňovat několik kritérií, včetně grandiozity, potřeby obdivu a nedostatku empatie a mnoha dalších.
Předesílám, že diagnostikovat tuto poruchu může skutečně specializovaný odborník z oboru psychologie ev. psychiatrie. K dispozici jsou široké veřejnosti také online testy zdarma a mohou odhalit či naznačit narcistickou poruchu osobnosti.
Avšak přistupujte k nim s vysokou obezřetností, protože se na ně nelze stoprocentně spoléhat a rozhodně nenahrazují kvalifikovanou diagnostiku.
Jedním pohledem na diagnostická kritéria můžeme konstatovat, že každý zdravý dospívající člověk by mohl splňovat několik kritérií. Jedná se o dospívající zdravou fázi jejich vývoje. Také většina z nás v životě může částečně splňovat některá kritéria pro tuto diagnózu, zejména v mladších nebo seniorských letech.
Narcismus existuje a projevuje se na celém spektru, přičemž pouze ti na druhém konci spektra splňují kritéria pro všudypřítomnou krutost, která je schopna způsobit psychickou zlobu.
Ale všichni víme, že „jsi narcista“ nebylo dospívající Karolíně řečeno jako klinická analýza. Toto označení Karolíniny osobnosti jejím otcem, Karolíně říkalo, že je sebestředná, egoistická, zlá, a tak nějak svým způsobem jiná, a zejména byla nařknuta z toho, že je špatným člověkem, ačkoliv se s největší pravděpodobností chovala stejně jako každé dítě v jejím věku. Neznala význam, ale věděla, že to znamená, že je nějak možná i méněcenná. Zkrátka není tou poslušnou naší HODNOU HOLKOU!
Možná vás ani nepřekvapí, že otec, který po Karolíně plivl tuto krutou nálepku, byl sám později skutečně pozitivně diagnostikován s narcistickou poruchou osobnosti. Čímž mohu demonstrovat v praxi ověřený příklad projekce, který mimo jiných také charakterizuje tuto poruchu. V našem výše popsaném příběhu jeho projekce poškodila vnímavé dítě a pro Karolínu to znamenalo začít se uzdravovat z traumat a stresů, které podvědomě ventilovala na své nenaslouchající okolí.
S Karolínou jsme pokračovaly v práci na sebeúctě a já mám nyní jasnější představu o tom, kde a proč byla tato práce potřebná. Neumíte si představit, jak moc jsem ráda, že Karolína přišla včas, a o to více si uvědomuji zákeřnost narcistických vlivů z dětství.
A také děkuji Karolíně, že měla odvahu mluvit a byla ochotna odkrýt svá zákoutí dospívající duše. Není mi většího respektu a úcty, když mohu pomoci člověku sdílet a hojit jeho bolest. Neboť plně vnímám jeho svěřenou mi důvěru.
Pakliže vás zajímá toto téma, navštivte můj autorský medailonek, kde najdete odkaz pro své další informace a rady.
Ave poustevníci!
