Článek
Člověk si vytváří svou příslušnost (identitu) k určité sociální skupině, vyvíjí se sociálními rolemi a je relativně stabilní vzhledem k osobním normám a hodnotám.
Tímto článkem se věnuji krutosti postupného ztrácení a hledání identity osobnosti člověka s přibývajícím věkem ve třetí etapě života.
Život člověka jsem pro tento účel rozdělila do tří etap.
- První etapa je od početí do 25let věku člověka. Kdo jsi, v první etapě života rezonuje spíš s tím „jak se jmenuješ“. Identitu své osobnosti stavíme na pozorování a porovnávání. V dětství si každý člověk buduje identitu své osobnosti ze vzorů svých blízkých. Během dospívání se formujeme v dynamice hlubin aspektů sebevnímání ve své sociální bublině.
- Druhá etapa bývá spojena s obdobím od 25 do 50-ti let věku člověka. V druhé etapě života je identita člověka zaměřena na to „čím a čeho si dosáhl“. Posilujeme a ukotvujeme identitu své osobnosti, abychom formovali nové identity osobností. Jedná se o řetězení s propisem do dalších generací. Člověk založí rodinu a vychová děti v dynamice cyklení emoční inteligence s dalšími faktory osobnosti. V tomto období je kladem důraz na poskytování a získávání, přičemž jakýkoliv nesoulad ovlivňuje identitu osobnosti.
- A třetí etapa začíná v období přibližně kolem 50-ti let věku člověka. Tedy třetí etapa života člověka je postavena na pilířích kým jsem byl. Někdy i o několik let dříve a záleží na individuálních podmínkách jedince. Obvykle dochází k postupným úpravám identity osobnosti a začínáme být konfrontování s lidskou i materiální pomíjivostí. Ve třetí etapě života člověka se zintenzivňuje jistý druh rekapitulace. Tyto pocity přichází pomalu a postupně. Člověk začíná být více konfrontován s tím, že celý svůj život zasvětil smyslu něčeho dosáhnout. Tím, kým byl uvnitř sebe jej nezajímalo a vlastně zjišťuje, že to ani nikoho nezajímá.
Když se zeptáte člověka ve třiceti letech, kdo je, odpoví vám tím, kým je. A v padesáti letech bude mluvit o tom kým byl. Jsme naučeni se prodávat nejvýhodnější poptávce.
A znovu se tě ptám "kdo jsi"?
Profesní identita osobnosti zcela pohltila sociální identitu osobnosti . A dává to smysl. Život je postaven na smyslu svého bytí. Čeho si dosáhl, jaké překážky si překonal a jak důsledně dokážeš prosadit své zájmy. S nadšením vyprávíme o tom, že si byla matkou, manželkou, babičkou, přítelkyní. A také si byla doktorkou, lékařkou, advokátkou, sekretářkou, květinářkou, kuchařkou, účetní a mnoho dalších jiných profesí.
Už od samého početí se konstantní rychlostí přibližujeme ke svému stárnutí a přitom je proces stárnutí velmi variabilní. Samozřejmě, že stárnutí je procesem postupného snižování schopnosti a funkčních kapacit organismu. Některé příčiny stárnutí jsou přirozené a není v našich silách tento proces ovlivnit. Ano, možná zpomalit, když se ego vzpouzí, ale zatím nikdo nepřišel na to, jak se stát fyzicky nesmrtelným.
Ono je to stejné jako tou vázou. Ve dvaceti jste si v manželství postavili na polici bílou glazovanou vázu. Jak šel čas, starosti i radosti, zkrátka cestou životem se na váze objevila tu a tam nějaká ta prasklina, odštěpek, změna barvy či snad řada všelijakých skvrn. A potom, když jí budeš chtít vyhodit a nahradit její místo něčím jiným, tak sama od sebe praskne. Stejně jako tvoje identita osobnosti. Najednou se něco změní a je jinak. Pomalu a potichu, ale ty víš, že už to není takové, jak bývávalo.
„Ahoj, jsem Jana, jsem slušný člověk a snažím se k lidem chovat laskavě.“
Domnívám se tedy, že s přibývajícím věkem a zejména ve třetí etapě svých životů, začínáme klást vyšší důraz na to, kdo jsme, než na to, čím jsme už byli. Čím jsme byli, to už bylo. A co dál, co dává vašemu životu po padesátce smysl? A jaký smysl bude mít váš život v sedmdesáti?
„A v tom bude zakopaný pes“ zamumlá si pro sebe a pokračuje.
„Honíme se za něčím a pro někoho. Pro sebe, děti a jiného. Sami sebe jsme vtiskli do něčeho. To něco je pryč. Všichni a všechno je pryč. Vlastně jsme ztratili sebe a zůstáváme sami. Opuštění a zbyteční ve svém vlastním smyslu života.“
A vzápětí dodává: „Vlastně je to o virtuální identitě toho, čím jsme, než o tom, kdo jsme. O strachu, který mi celý život nedovolovat být tím, kým reálně jsem. Dnes vím, čím jsem byl, ale nevím, kdo jsem.“
Naše děti jsou dospělé a mají své životy, naše vnoučata vyrostla, naše kariéra skončila, naši přátelé a známí postupně odcházejí. Postupně ubývá více a více přátel a známých. Jejich prázdné místo zanechává šerý pocit pomíjivosti na duši. Je slyšet ozvěnu kruté pravdy.
Společenských vztahů začíná ubývat. Začnete se více uzavírat do sebe a ani nebudete mít zájem vyhledávat nějaké společenské aktivity. Virtuální identita osobnosti je pryč a projev sociální identity osobnosti se začne překlápět od blbé nálady do lehčích stavů úzkosti a deprese.
Stres oslabuje imunitní systém. Stojím a jsem ochromena pocity nadbytečnosti, zbytečnosti. Schovávám se, když se cítím být pomalá a fyzicky neschopná. A vím, že bych chtěla utéct, jako osiřelý starý zajíc v širém poli, který nemá tolik sil, aby mohl utéct. Ostatně chtěl by, ale nemůže.
Ano, stáří s sebou nese změny identity osobnosti. To s čím se celý život identifikujeme, slábne a šedne.
Zamkni „čím jsem byl“ a odemkni nové „kdo jsem“
„Dokud jsi tady a dýcháš, potom stále existuje důvod a smysl tvého života. Může to být něco úplně jednoduchého v nových rituálech, ze kterých se po nějakém čase stanou nové zvyky. Možná tady máte své děti, které vás mohou potřebovat anebo vás mohou vyhledávat vaše vnoučata. A pokud tady nemáte jiného svého, tak třeba starého souseda, kterého jistě potěší, když o něho projevíte zájem.
Mohli by vás inspirovat malé cíle a každý den si psát deník o jejich plnění. Cvičením v pravidelných intervalech začnete udržovat svou zdravou kondici a cestováním i na kratší vzdálenosti posílíte svého ducha. Nepropadejte chmurným myšlenkám a sebedestruktivním stínům, protože když duše pláče, bolí tělo.
Novou identitu osobnosti ve stáří vám nikdo nedá. Blízcí vám mohou cestu k nové identitě osobnosti naznačit a motivovat vás. Ale reálně pravou podstatu sebe musíte chtít najít. Protože kdo jsi, tím budeš.“
Závěrem
Stárnutí s sebou přináší nepřeberné množství změn, nejen pro samotného člověka, ale také pro jeho nejbližší okolí. Všichni jeden k druhému jsme emočně zapleteni a nakonec možná pochopíte, že byť blízko k sobě, jste si vzdáleni. Pokusme se o více tolerance a všímavosti. Každou novou vázu na polici ohlodá zub času a patina omšelosti jí může dát nový tvar abstraktního umění.
Pakliže vás zajímá toto téma, navštivte můj autorský medailonek, kde najdete odkaz pro své další informace a rady.
Ave poustevníci!
