Nejběžnější projevy narcistických dětí ke svým rodičům

Edit:

Tímto článkem se snažím poukázat na vztah dítěte s narcistickým projevem k dříve spoluzávislému rodiči na/nebo rodiči v narcistickém spektru (přičemž u nikoho neexistuje skutečně diagnostikované duševní onemocnění). Uplynula určitá doba a poměry se mohli změnit. Dnes mohou rodiče stát o lepší vztah se svým dospělým dítětem. Ovšem, pokud dospělé dítě vykazuje symptomy asociálního chování s převahou egoismu a narcistického syndromu, může být vztah rodičů s dospělým dítětem značně komplikovaný. A proto v duchu této myšlenky, níže otvírám uvedené téma.

Možná otevřu oči těm, kteří přehlíží nezdravé chování svých dospělých dětí. Je to něco, na co nikdy nezapomenete. Neboť, kde leží konec rodičovské lásky a začátky nezdravých fixací?

Ptáme se proč, ale měli bychom se ptát pro koho. Jak zdravý je zdravý rozum člověka, který je anebo byl spoluzávislým v asociálním vztahu? Níže uvedených několik bodů je stručným souhrnem nejběžnějších projevů narcistických dětí ke svým rodičům.

Rodičovský vliv

Vztah mezi narcistickým dítětem a jeho rodiči může být ovlivněn různými faktory, včetně rodičovského stylu a interakcí v rodině. Samozřejmě každý vztah je jedinečný a vyžaduje individuální přístup. Narcistické rysy se mohou vyvinout u dítěte v kombinaci s genetickými dispozicemi, mnoha faktory nejbližšího prostředí a naučeného chování včetně úbytků na úctě a lásce, ztrátě důvěry a pocitu bezpečí. Dítě bývá citově a emočně otupělé a bývá vedeno jednat výhradně v zájmu svých potřeb. Za vnitřním chladem stojí obyčejný pocit osobní nicotnosti doplněný o zbytečnost morálních hodnot. Nuda a šeď úpadku vlastní důležitosti jsou časté narcistické noční můry, pokud si vůbec své sny pamatují.

Dítě potřebuje cítit čistou a bezpodmínečnou lásku svých rodičů, které se mu buď nedostává vůbec anebo je jí naopak příliš mnoho. V toxickém vztahu s ní bývá zacházeno jako s hmotou ve formě odměny (podmíněná láska). Vyvíjející se dětská vnímavost se velmi rychle a snadno učí základům manipulativního získávání nebo ztrácení (dávání a braní).

Dítě není vnímáno jako individuální osobnost, kterému by měli rodiče být rodiče průvodcem. Dítě je považováno za zdroj, který buď miluji nebo se na něho zlobím, podle toho, jak se to hodí. Bývá zaměňován talent za nadání dítěte. Kdy talentem je odraz vlastní seberealizace rodiče, kterou rodič projektuje do/na své dítě. Přičemž nadání je skutečná individualita a osobnost dítěte se všemi klady i zápory.

Narcistické děti mohou zažít emoční zanedbávání od svých rodičů, kteří nedokáží poskytnout dostatečnou emoční podporu, potvrzení a pozornost potřebám svého dítěte. V důsledku toho může dítě vyvíjet zvýšenou potřebu vnějšího potvrzení a sebe utvrzení. Anebo vyhledávat od ostatních kompenzaci emočního zanedbávání, které zažilo. Projevem může být zoufalství skryté za „volání o pomoc“.

Nezdravá fixace na dítě může vzniknout i u otců, ale většinou se s tímto problémem setkáváme u matek. Vztah rodiče a dospělého dítěte může být ve zvláštním postavení „opičí lásky“. Obdobná fixace může existovat i ve vztahu mezi prarodiči a vnuky/neteřemi. Přirozeným důsledkem takového počínání je snaha dítěte (pra)rodičovské závislosti zneužívat s očekáváním přenosu odpovědnosti z dítěte na (pra)rodiče. Později se může vytvořit specifická emoční vazba a závislost v podivném patvaru, kterým dochází k suplování rodičů za životní partnery. Zejména, pokud vztahy těchto dospělých osob nejsou dlouhodobě funkční anebo nejsou vůbec.

Dítě, které zažilo emoční nebo fyzické násilí, které bylo materiálně či emočně zanedbáváno svými rodiči nebo vychovateli mívá tendenci udržovat si a pěstovat vztahové vazby se svými agresory, byť si může být negativního konání z minulosti vědomo. Rodiče jej svým specifickým způsobem naučili lpět na svém agresivním predátorovi. Dítě si v dospělosti takové typy lidí nejen podvědomě vybírá, ale také je omlouvá a toleruje. Jedná se o psychický jev nazývaný Stockholmský syndrom, kdy dítě začne sympatizovat se svým rodičem a může dokonce jeho činy považovat za správné nebo oprávněné.

Dopad na rodinný systém

Přítomnost narcistického dítěte může narušit celkové fungování rodinného systému. Energie rodičů může být primárně zaměřena na zvládání potřeb a chování narcistického dítěte, což vede k zanedbávání ostatních členů rodiny a jejich potřeb. Tato nerovnováha může vytvořit napětí a zášť v rodinné jednotce.

Obrácení rodičovských rolí

V některých případech může vztah rodič-dítě zahrnovat obrácení rolí, kdy narcistické dítě přebírá dominantnější a kontrolní roli nad svými rodiči. Děti mohou manipulovat své rodiče, aby uspokojili výhradně jen své potřeby a to tak, aby se rodiče cítili zodpovědní za štěstí a úspěch svého dítěte. Popřípadě, že jsou rodiče povinni z nejrůznějších důvodů své prohřešky dospělým dětem splácet. Toto obrácení rolí může vést k tomu, že se rodiče budou cítit bezmocní a uvězněni v dynamice zvráceného vzorce.

Nedostatek odpovědnosti

Narcistické děti často bojují s převzetím odpovědnosti za své činy a chování. Mohou svalovat vinu na ostatní, včetně svých rodičů, a odmítat uznat si své chyby nebo dopad svého chování na ostatní. Výčitky a pasivní agresivita jsou běžným komunikačním nástrojem. Tyto taktiky mohou zahrnovat gaslighting (zkreslování nebo popírání reality, aby rodiče zpochybnili své vlastní vnímání a svou vlastní realitu), hraní oběti nebo použití šarmu a charisma k získání sympatií a podpory. Předhazování starých křivd, zášti nebo zkreslování historických událostí na nevědomé, ale i vědomé úrovni. Mohou zneužívat lásku a touhu svých rodičů po jejich uznání v zájmu narcistického zisku a egoistického potěšení. Nedostatek odpovědnosti dospělého dítěte může u rodičů vyvolat pocit frustrace a bezmoci, protože pro ně může být náročné tyto problémy řešit.

Tyto agresivní manipulace mohou vytvořit toxickou a nezdravou dynamiku a ztěžují rodiči nastavení osobních hranic nebo prosazování jejich potřeb ve vztahu.

Nedostatek a zhoršená empatie

Narcistické děti často bojují s porozuměním a empatií. Jsou jim lhostejné emoce a perspektivy ostatních, včetně svých rodičů. Mohou projevovat nedostatek skutečného zájmu o blaho svých rodičů a mohou zneužívat jejich zranitelnosti k osobnímu prospěchu. Mohou mít potíže s rozpoznáním nebo potvrzením pocitů svých rodičů. Tento nedostatek empatie může rodičům ztěžovat vytvoření zdravého a skutečného emočního spojení se svým dítětem, což může přispět k pokračujícímu konfliktu.

Tento nedostatek může mít za následek ztrátu skutečné péče nebo zájmu o blaho rodičů, emoční vzdálenost a napětí ve vztahu. Zároveň se vytváří pocit oddělení dítěte od jeho rodičů a naopak. Rodič zřetelněji vnímá emoční vzdalování se dítěte a dítě dosahuje upřednostnění svých potřeb.

Mezigenerační vzorce

V některých případech může být narcistické chování u dítěte ovlivněno mezigeneračními vzorci v rodině. Je možné, že jeden nebo oba rodiče také vykazují narcistické rysy nebo zažili podobnou dynamiku ve své vlastní výchově. Rozpoznání a řešení těchto vzorců může být rozhodující pro prolomení cyklu. Problémem zůstává náročnost v dlouhodobém uzdravování a v dominantním postavení ega narcistických osob. Trpělivost, důslednost, tolerance a odpovědnost bývá často egoisticky odkláněna. Alibisticky investujeme hodiny času do hledání odpovědí v nekončících diskuzích s demotivujícím výsledkem. S podporou odborníka můžeme snadněji porozumět dynamice vlastních rodinných vztahů v záběru 2 generací zpět do minulosti.

Rodičovská sebeobviňování

Rodiče narcistických dětí často zažívají pocity viny a sebeobviňování. Mohou zpochybňovat své rodičovské schopnosti a ptát se, zda jsou zodpovědní za narcistické rysy svého dítěte. Je důležité, aby si rodiče uvědomili, že narcistické chování je složité a je ovlivněno různými faktory, včetně genetiky a vlivů prostředí i mimo jejich přímého a úmyslného zásahu.

Nejvíce se učíme ze svých vlastních chyb a prožitků. Kdyby nebylo minulých zkušeností, nebyli bychom dnes tam, kde jsme. Rodiče, kteří týrali své děti, dokáží dnes tvrdit, že to vlastně dělali pro jejich dobro. Ale jsou také rodiče, kteří konali v zájmu nejvyššího blaha pro své dítě tak, jak v dané době mohli a uměli. Jedná se o velmi citlivé a komplikované téma a skutečně záleží na mnoha ovlivňujících faktorech. Bez skrývání odpovědnosti a obelhávání se je nutné pocitům viny a sebeobviňování porozumět a mluvit o nich. Pravdě pohlédnout do očí a nalít si čistého vína. Najít cestu ke komunikaci i s člověkem, který o svých emocích otevřeně nemluví. Teprve potom dojdeme k uzdravování cestou nápravy, neboť každý krajíc má dvě kůrky a pravda možná leží někde uprostřed.

Co tím chci říci? V pokoře odpustit sám sobě patří k nejtěžším úkolům na naší cestě. Spíše se jedná o výčitky, jimiž si sami sobě uzavíráme pohled z jiného úhlu. Ačkoliv třeba náš život není takový, jaký jsme chtěli žít. I když si neseme stíny na duši. Neznámá to, že musíme přebírat vinu za něco, čemu jsme nedokázali zabránit. Sebe-trestáním a sebemrskačstvím nedojdeme k vyřešení problému. Trestání kohokoliv za cokoliv bývá několikanásobně vráceno tomu, kdo trest inicioval. Co se stalo, se stalo, už to nezměníš. Je to jizva, se kterou jsme se naučili žít, ale dobře jsme si vědomi toho, že existuje. Podstatné je pochopit důsledky i příčiny, porozumět jim a dále se škodlivému konání vyvarovat. Odpuštěním zejména sobě můžeme zažívat obyčejnou radost, pocit vděčnosti, navýšení emoční inteligence a lidského štěstí. Neboť odpustíme-li sobě, potom možná budeme mít dostatek sil odpustit druhému. Jestli nám druhý odpustí, záleží na něm a nikdy to nebude v naší moci. Zároveň můžeme své zkušenosti předávat dál i jako varování, abychom preventivně zabránili bolesti, vině a výčitkám a cyklení rodinných vzorců.

Dopad na rodičovskou pohodu

Vliv narcistického dítěte může mít významný dopad na celkovou pohodu rodičů. Egoistická manipulace dítěte zpochybňuje identitu a sebeúctu rodiče. Rodiče mohou prožívat pocity vnitřního selhání a nedostatečnosti. Neustálý stres, emoční zmatek a náročné chování mohou vést k pocitům frustrace, vyčerpání a dokonce i k syndromu vyhoření. Rodiče pod vlivem tlaku z nekončící manipulace, kritiky a emočních nároků mohou být vedeni ke zvýšenému stresu, úzkostem a depresi. Mohou bojovat s vlastní sebeúctou, protože upřednostňují potřeby narcistického dítěte před svým vlastním blahobytem. Je důležité, aby rodiče oddělili svou sebeúctu od chování svého dítěte a hledali podporu k obnovení svého vlastního pocitu identity a hodnoty.

Každá situace je jedinečná a závažnost narcistických rysů se může lišit. Podstatné je rozklíčovat dynamiku vztahu s narcistickým dítětem a její formování do přijatelných a neubližujících hranic. Byť se přijetí nového směru opatření mezi rodičem a zejména dospělým dítětem může jevit jako zraňující. Důležitá je včasnost, protože čím déle budeme tolerovat a odkládat negativní působení narcistického dítěte, tím horší můžeme prožívat důsledky.

Dopad na duševní zdraví a sebeúctu rodičů

Vztah s narcistickým dítětem si vybírá svou daň na duševním zdraví rodičů. Obviňující kritika, manipulace a devalvace ze strany narcistického dospělého dítěte významně ovlivňuje sebeúctu a sebe-hodnotu rodičů.

Vztahují do sebe negativní domněnky, s jejichž rozsahem vnitřně bojují do rezignace. Taková podivná patová vnitřní hra, která narušuje důvěru rodiče a vede k pocitům pochybností o sobě. Rodič se uchyluje k sebepopření v konsenzu jen proto, aby mu byl dopřán zájem jeho dospělého narcistického dítěte. Skličující pocity odvržení (opomíjení) rozvíjí tendenci rodiče být nadbytečným, nechtěným nebo zbytečným. Pro tak již zlomeného stárnoucího rodiče se negativní emoční rozpoložení v důsledku agrese dospělého narcistického dítěte propisuje do nepříznivého somatického důsledku.

Je nezbytné, aby rodiče upřednostňovali péči o sebe a hledali podporu u odborníků v oblasti duševního zdraví. Protože bude potřeba se vypořádat s výzvami, které představuje egoismus a narcismus jejich dospělého dítěte.

Rodičovská oběť

Rodiče narcistických dětí často zjišťují, že obětují své vlastní potřeby, touhy a pohodu, aby uspokojili požadavky svého dospělého dítěte. Mohou neúmyslně umožnit chování svého dítěte tím, že se podvolí jejich požadavkům, a donekonečna jim přináší odpustky. Mohou také upřednostňovat štěstí a úspěch svého dítěte před svým vlastním, což vede k sebe-zanedbávání a pocitu vyčerpání. Rodič jako oběť může zachovat dynamiku nároků svého dítěte a posílit narcistické tendence v dítěti. Toto podpůrné chování může udržovat cyklus egoistického narcismu. Ve své podstatě rodič dovoluje svému dospělému dítěti, aby mu bylo ubližováno, neboť neustále dochází k porušování osobních hranic rodiče. Tato manipulace brání osobnímu růstu a formování morální odpovědnosti dospělého dítěte a zároveň poškozuje rodiče. Pokud se cítíte být obětí takového schéma, vyhledejte neprodleně odbornou pomoc, neboť se jedná o velmi nebezpečný vliv na psychosomatiku stárnoucího rodiče.

Porušování osobních hranic

Narcistické děti ignorují osobní hranice kohokoliv včetně svých rodičů a narušují jejich soukromí nebo osobní prostor. N-děti cítí jakousi oprávněnost na přístup k věcem, osobním informacím nebo intimním prostorům svých rodičů, aniž by zvážili dopad na autonomii svých rodičů a jejich vnímání sebe sama. Běžně a automaticky používají jejich věci bez povolení nebo nerespektují potřebu soukromí svých rodičů. Emočně odmítají nebo zlehčují pocity a hranice svých rodičů, což rodičům ztěžuje prosazování svých vlastních potřeb a stanovení zdravých hranic ve vztahu. Tento nedostatek respektu k hranicím může dále zatěžovat vztah rodič-dítě.

Velmi často dochází k situacím, kdy stárnoucí rodič mívá strach si nastavit osobní hranice se svým dospělým narcistickým dítětem, protože se obává toho, že se dítě bude zlobit. Na podkladě tohoto strachu vzniká „rodičovská submisivita“, kdy se rodič naprosto podřizuje svému narcistickému dítěti a podrobuje se jeho názorům a hodnotám včetně projevů vděku.

Uvolňování osobních hranic

Pokud budete do své blízkosti vracet lidi, kteří vás ničí, potom budete znovu ničit sami sebe. Abychom mohli přistoupit k návratu člověka ze stavu „no contact“ měli bychom znát, zda došlo k jeho pochopení příčin a k opravě jeho chyb, včetně všech důvodů, proč k omezení kontaktu došlo.

Neuvolňujte hranice, pokud vám chybí odpovědi na otázky začínající slovem „proč“ a „pro koho“. Přemýšlejte o tom, co vám protistrana přináší, jestli si odžil svojí zkušenost. Zda došlo k opravení chyb tím, že si je protistrana nejen uvědomila, ale také pracuje na jejich uzdravení.

Pravdivě a racionálně uvažte, zda a v jakém rozsahu se uvolnění hranic stane vám energeticky prospěšným. Ono totiž hodnotu člověka si začneme uvědomovat až tehdy, když jej definitivně ztratíme. Potom se teprve člověk začne měnit, neboť přesněji identifikuje své chyby. Nevracejte se a neuvolňujte nastavené osobní hranice jenom, protože si chybíte. Ačkoliv „chybět si“ může být základní podmínkou, neznamená to, že jádro problému je tím vyřešeno.

Stanovení a udržování si jasných osobních hranic je nezbytné při jednání s narcistickým dítětem. Hranice pomáhají definovat přijatelné chování a chránit blaho rodičů i dítěte. Není vhodné nastavovat autoritářské osobní hranice s příkazy a zákazy a ani liberální osobní hranice s minimálními požadavky. Nastavení osobních hranic by mělo proběhnout v demokratickém prosazování svých vlastních potřeb. Je nutné sdělovat očekávání a posilovat důsledky, když narcistické dítě osobní hranice překračuje. Nastavení osobních hranic musí energeticky prospívat oběma stranám, nikoliv ubližovat. Musíte na sobě cítit, že se cítíte lépe.

Někdy k uvolnění osobních hranic ani nedojde. Je to tak, protože míra bolesti byla natolik silná, že zlomení člověka již nelze opravit. Pravděpodobně došlo k nenávratné ztrátě důvěry, přičemž jakýkoliv vztah je od začátku zejména o důvěře.

*************************

Někdy se zdá, že jste přejeli první odbočku a jste příliš daleko na to, abyste se vrátili. Tak dlouho otálíte s návratem na první odbočku, až jednoho dne zjistíte, že na té poslední odbočce, vám chybí čas. A vy pochopíte hodnotu zbytečně ztraceného času.