Článek
Přepsala jsem autentické vzpomínky člověka, jehož jméno neuvádím, avšak jeho příběh a zkušenosti jsou upřímné a pravdivé.
„Nebylo to s mojí matkou vůbec dobré.“ Rozhovor plynule navazoval od batolete po dospívajícího jedince, který vykazoval znaky komplexní vývojové poruchy.
„Moje matka byla samoživitelkou a nikdy nechtěla, aby její dítě bylo označeno za divné anebo postižené ve smyslu předsudku za „někoho nenormálního“, proto jsem nebyla na žádných testech ani vyšetřeních. Doslova řekla, že autismus je mentální postižení, které její dítě v žádném případě nemůže mít. Její široká rodina žije ve světě vysoké inteligence a prostě nemůže existovat ani náznak, že by někdo v její rodině mohl mít jakýkoliv problém. O několik let později připustila, že měla pocit, že na mně bylo vždy něco „divného“, ale přičítala to mé osobnosti.“
„Ačkoliv jsem jí pomáhala a snažila jsem, jak jsem jen mohla, stejně pořád jenom křičela. Byla jsem z toho hodně vyčerpaná a měla jsem i sebevražedné sklony, protože jsem byla v nekončící depresi. Můj svět se hroutil do prázdnoty. Matka řvala z plných plic, že jí nepomáhám, že se o nic nestarám, že jsem nevděčná a zbytečná. Že kdyby nebyla, bylo by mi to lhostejné. Ten řev mi rval uši, protože jsem citlivá na jakýkoliv nepřirozený zvuk. Natož hlasité zvuky mne přivádějí k šílenství. Tohle její řvaní ve mně spouštělo ještě více sebevražedné myšlenky. Zmizet, nebýt, ticho a bude klid!“
„Celé dětství, co si vzpomínám, mne osočovala a nazývala mne sobeckou špínou, přestože se prakticky celý svůj život věnovala tomu, abych seděla a kolébala se ve svém obvyklém negativním stavu. Potom s dospíváním mne nazývala nehodnou děvkou a soustavně se snažila o to, aby ve mně vzbuzovala dostatečně silné pocity viny. Ta vina, kterou na mne svalila za cokoliv, fungovala jako důkaz toho, že jsem sobecká, prolhaná, manipulativní. Žila jsem v tom každý den a naučila jsem se, že tak to mělo být. Čím starší jsem byla, vnímala jsem, že spousta věcí nedává logický smysl. Ona samoživitelka, která mi opravdu dokonale zkreslila už tak vratký svět a vymyla mozek.“
„Pomlouvala mne, hádala se mnou snad jen z principu. Venku milá, sympatická obětavá, jeden by se pro ni samou snahou přerazil a za dveřmi absolutní otočka.“
„Často mi říkala „Neopovažuj se něco říct“ a podobné věci. Mnohokrát dramaticky přifukovala, s jakou vnitřní bolestí musí žít a musí dělat to co, dělá, protože jí to dává pocit síly. Schválně vždycky začala se mnou, protože jsem jí byla nejblíže po ruce. Chtěla mne umlčet, aby se cítila mocnou. Kdyby ona nebyla, kde já bych byla! Neumíš mluvit, nic nechápeš, ničemu nerozumíš. Všechno jsem obětovala pro tebe a tohle je tvůj vděk?! “
„Víte co jsem do dnes nepochopila, jak se urputně snažila, abych se stala slavnou influencerkou. Zvláštní. Já chtěla mít klid a být co nejvíce v pohodě. Překvapil mne její zvláštní počin, když mi jednoho dne jen tak založila účet na Instagramu. Udělala všechno proto, abych měla co nejvíce sledujících. Bohužel jsem kolikrát ani neměla tušení, co zveřejnila a tak nemusím vyprávět o negativním obtěžování a nevhodném chování nejen sledujících, ale i lidí v mém okolí. Časem to přešlo i do školy. Bylo to nejhorší, co se mohlo stát. Jsem autistka, která nosí masky. Mé maskování zahrnuje mlčení, takže jsem byla snadným terčem šikany. Lidé si mysleli, že jsem „zaseknutá“ a byli neústupní. Kluci lhali o tom, že se mnou spí, holky mě nenáviděly, moje ubohá autistická mysl nedokázala pochopit, proč a co se děje.“
„Říkala jsem své matce, že mne veřejný profil na IG zostuzuje a bylo by dobré jej smazat. Jen jsem odkládala to, co jsem měla udělat. Tak jsem jednoho dne profil smazala. A doma začal kolotoč výčitek, že jsem mohla být slavná a bla bla. Moje myšlenky? Moje matka chtěla žít zprostředkovaně skrze mě, bez ohledu na mou citovou pohodu. Jak typické pro narcistku!“
„Moje matka je jediná, komu je dovoleno být „obětí“. Občas se mě zeptá na mé pocity poté, co se kdysi dozvěděla, že mám sebevražedné sklony. Víte proč? Jen mi omlátí o hlavu, že všechny pokusy jsou a byli viditelně falešné a směšné!“
„Každopádně, jakmile se dostanu ke krátkému sdílení svých pocitů, odvede pozornost zpět k sobě a svým pocitům. Je to vlastně legrační. Dokážu mluvit jen minutu, než hovor odkloní zpět k sobě. Chce, abych žila jako její pěšák a upřímně mám pocit, že věří, že kdybych zemřela, bude se jednat především o poskvrnění jejího dokonalého obrazu. Proto se mne snaží kontrolovat a monitorovat. Žádnou pochvalu, podporu a ani upřímné mateřské objetí jsem od své matky nikdy nepoznala.“
„Odmítá poslouchat něčí rozhovory o tom, že je smutný. Nikdy se neomlouvá, myslím tím nikdy. Zlehčuje mé strasti a srovnává je s trápeními jiných lidí. Dělá to jen proto, aby mi řekla, že moje problémy jsou malé, zatímco ostatní mají daleko větší a horší. V podstatě přestaň být smutná, protože tvůj život je lepší než ten nebo onen.“
„Nezapojí se do žádné konverzace, činnosti, když to není to, co se jí líbí. To platí pro všechny, snaží se ovládnout každý rozhovor svými opakujícími se monology, z nichž většina zahrnuje její grandiózní představu o sobě samé, o tom, jak je velká a špatná a podobně. Ano, myslela jste si že se vychvaluje. Kdepak. Schválně mluví sama o sobě negativně, aby byla přesvědčována a usvědčována o dokonalosti, kráse, chytrosti a jiném. Ona neřekne, jsem štíhlá, protože každý den makám v posilovně. Ona řekne, jsem příšerně tlustá, mám špeky i na zádech. A zkuste jí říct, jo máš a jsi tlusté prase! Vyletěla by z kůže a doma bych to znovu odnesla jen já.“
„Moje matka je obecně negativní, ale hraje si a skrývá negativní příběhy ve zprávách. Je to duševní peklo! Ale co, možná si to někdy přečte, takže k tomu určitě přidá kompliment, že jsem byla vždycky dobře oblečená, dobře najedená a měla jsem domov! Vážně tomu věříte? Abych jí nemusela potkat a znovu se potýkat s jejím hnidopišstvím a šťouravými poznámkami, raději jsem byla o hladu anebo jsem narychlo zhltla rohlík se salámem. A víte proč? Protože nesnášela vůni vařeného jídla! Nemohla jsem si kýchnout nebo se vysmrkat, protože jí vadilo, jak smrkám anebo že kýchám jako hromotluk. Zkrátka navrch huj, vespod fuj.“
Pro autistu je život s narcistickým člověkem velmi náročný, zejména protože v některých případech mohou autisté podvědomě projektované emoce narcistů přebírat na sebe jen proto, aby jim odlehčili, přičemž sami sebe zanesou vším tím bahnem, než si začnou vytvářet jinou emocionální imunitu a uzdravovat se.
Obvykle se snažím na závěr o nějakou pointu anebo závěrečné slovo. Tentokrát nebudu psát vůbec nic, protože nechám na každém z vás, abyste si závěr udělali sami.
Pakliže vás zajímá toto téma, navštivte můj autorský medailonek, kde najdete odkaz pro své další informace a rady.
Ave poustevníci!
